Rok 2020 byl podivný, hudební svět nevyjímaje. Přesto i loni vyšly nějaké ty desky, a tak jsme je i tentokrát zrekapitulovali a vybrali ty nejlepší. Jednadvacet redaktorů a redaktorek by ocenilo celkem sto dvacet pět domácích (českých a slovenských) alb. Tohle je finální dvacítka a příčky nejvyšší - pět až jedna.
zahraniční desky: 40-31 | 30-21 | 20-11 | 10-1
domácí desky: 20-16 | 15-11 | 10-6
Jsou interpreti, u nichž lze dopředu jen těžko odhadovat, jak bude znít jejich příští projekt.
Lenka Dusilová patří mezi ně. Po spolupráci s Baromantikou, která přinesla žánrově pestrou směsici silných melodií, se hudebnice posunula zase dál, tentokrát k delším skladatelským tvarům, hlubším metaforám a abstrakcím. "Řeka" je bez nadsázky poezií v hudbě. Je tajemná, plná nečekaných sdělení. Autorka zde často experimentuje, pídí se po samé podstatě toho, co jedna píseň dokáže unést, a uchvacuje svou nespoutaností. Skladby jsou dlouhé, atmosférické, střídají se v nich jazyky, přístupnost i styly. Desce nadto nechybí organičnost - chvílí zní jako zatoulaná ozvěna starodávného folklóru, jindy posluchače smete nekompromisní elektronikou. A jako vždy nechává Lenka svou hudbu gradovat tak silně, až se jednomu tají dech (jako třeba u vynikajících "Vláken"). "Řeka" je jednoduše událost. Je to náročné, přesto průzračné album, které má všechny přednosti vody. (Lukáš Boček)
Tip Tomáše Parkana: Nikol Bóková - Unravel
Už předloni překvapila
Nikol Bóková svým albem "Inner Place" a loni na něj navázala deskou "Unravel", jejíž název je malou slovní hříčkou. V angličtině toto slovo znamená něco rozplést či rozmotat a česká klavíristka tu v patnácti skladbách rozmotává kompozice Sergeje Rachmaninova, Vítězslava Nováka, Tomáše Svobody a také Maurice Ravela. Liší se tak od předchůdce, který byl čistě autorský, avšak ani tentokrát nejsme ochuzeni o její vlastní tvorbu. Převzaté kusy nahrála veskrze pouze s klavírem a pojala je spíše v klasickém duchu, zatímco v těch původních, v nichž se k ní připojil kontrabasista Martin Kocián a bubeník Michał Wierzgoń, v jazzovém pojetí rozvíjí inspirace a témata zmíněných skladatelů. Díky tomu má toto dílo jakési dvě tváře - jednu více uměleckou a vážnější a tu druhou uvolněnou a přístupnější. Mezi nimi vzniká napětí, s nímž si ovšem sama protagonistka excelentně pohrává a přenáší jej na posluchače. Obdobně jako na "Inner Place" i tentokrát její podání srší dynamikou a neuvěřitelnými kontrasty. Už před rokem jsme Nikol Bókovou označili za hudebnici, od níž můžeme v budoucnu očekávat velké věci, nyní to tímto počinem potvrdila.
4. Aneta Langerová - Dvě slunce |
Navázat na úspěch veleúspěšné a oceňované desky, jakým kolekce "Na Radosti" byla, je pro intepreta vždy těžké sousto. Není divu, že novou nahrávku
Aneta Langerová spřádala dlouhých šest let, nepočítáme-li tedy loňskou pozapomenutou spolupráci se slovenskými
Korben Dallas. "Dvě slunce" ovšem mohou být pro mnohé fanoušky mírným zklamáním. Komorní nudou či zpovědí spíš niternou, než posluchačsky líbivou. Komplet ale - při potřebné dávce trpělivosti a troše snahy naladit se na poklidné tempo jednotlivých písní - skrývá minimálně stejně strhující autorský potenciál, jaký Aneta nabídla na opěvovaném předchůdci. Jímavými, do nitra zahleděnými texty, v nichž zkoumá nejen sebe samu, ale i člověka obecně, umí jako málokterý domácí umělec uhranout až k slzám. Skladby jako "Strom", "Jak krásné je být milován" nebo "Závrať" jsou plné osobité poetiky i sebevědomého a jasně rozpoznatelného autorství. Langerová po vyznání lásce k přírodě a vlastním kořenům obnažila svou duši a nezbývá než se jejímu talentu a odvaze znovu poklonit. (Ondřej Hricko)
Tip Davida Böhma: Bert and Friends - Panna a netvor
Zpočátku to mohlo vypadat, že
Bert & Friends skončí jako sezónní záležitost. První tři singly "Haluzinace", "Plody moří" a "Lupanárium" od sebe bez informací o nějakém větším projektu dělil i víc než rok. Vystoupení na Colours Of Ostrava a velmi povedené album "SUPR" však naznačily, že půjde o víc. A nahrávka "Panna a netvor" to definitivně potvrzuje. Na čtyřech položkách si uskupení neklade žádné kreativní limity a každá z nich ukazuje, jaký talent v něm třímá. A je pak úplně jedno, že naprosto netušíte, o čem to zpěvák vypráví. Texty baví svou roztomilou přiblblostí, ruku v ruce jdou ale s nápaditými a velmi bohatými aranžemi. Píseň "Piš mi básně" a vlastně i celé minialbum se může zdát až příliš zastřené, s dalšími poslechy však objevíte, že se v jednotlivých skladbách skrývají krásné a hlavně originální melodie. Jen je škoda, že po dohrání si člověk povzdechne, jak to bylo krátké. Možná i proto se Bert do žebříčku dostal až prostřednictvím tipu.
3. Lenny - Weird & Wonderful |
Debutem "Hearts" si laťku nastavila proklatě vysoko, v jeho stínu však
Lenny na očekávané druhé studiovce nezůstala. Také na přípravu "Weird & Wonderful" si dopřála dostatek času a z výsledku je znovu patrná naprostá řemeslná preciznost a vybroušenost. Zpěvačka se zde představuje zase v trochu jiných podobách - snaží se jít s dobou, častěji inklinuje k elektronice a třeba skladba "Maneater" je až filmově velkolepá. Především si však Lenka Filipová mladší zachovala svůj osobitý rukopis. O tom, že zůstala výtečnou písničkářkou, svědčí kousky jako "Figure It Out" nebo "Home", v říznějších singlech zase dává na odiv svůj pověstný chraplák a živelnou energii. Zásluhou této rozmanitosti a především díky silným autorským songům a špičkové produkci natočila Lenny desku, která minimálně o třídu převyšuje standardy českého popu. Už podruhé. A vzhledem k velikosti jejího talentu nejspíš ne naposledy. (Josef Martínek)
Tip Dana Hájka: HRTL - Hotspot
Obalem tohoto alba se nenechte zmást, žádný záškodník s iniciálami MD na vás tady nečeká. Naštěstí.
HRTL (Leoš Hort) na své třetí nahrávce opustil svůj mikrosvět studia a mantinelů svého hardwaru a softwaru a obklopil se starými klávesami (včetně provařeného Rolandu SH-101), modulárními instrumenty a třeba i svým
crapy mobilem, do něhož si ukládal své zvukové skici, které právě na tomto albu dotvořil. Samotná deska je tak zvukovým pelmelem (a to nečekaně přístupným), který si ale nehraje na žádnou módní retro vlnu. Hravá kolekce má svá pravidla. Jednotlivé songy zpravidla odkazují na místa vzniku (například Praha nebo Brno). Leoš už od dob svého debutu "Dataloss" předvádí, jak cílevědomě umí pracovat s elektronikou, a ani v tomto případě tomu není jinak. "Ciao Ryuichi" nebo "Akai Lektvar" přesně vystihují jeho cit pro technicky vypilovaný detail v kontrastu s vyšperkovanými melodickými sekvencemi. "Hotspot" nezklame žádné fandy současné elektroniky s nadčasovým přesahem a rozhýbe vás i při domácím poslechu.
2. Jaromír Nohavica - Máma mi na krk dala klíč |
Už několik dekád nejpopulárnější český písničkář se na své aktuální kolekci "Máma mi na krk dala klíč" vrátil ke kořenům. Kompaktně působící směs starších i aktuálních písní totiž
Jaromír Nohavica prezentuje pouze za doprovodu akustické kytary, kterou v jednom případě doplňuje ještě foukací harmonika. Toto sporé podání jen umocňuje intimní charakter celé nahrávky, na níž se autor často vrací do minulosti, obrací se ke své matce, manželce, písničkářskému vzoru i příteli. Zatímco nenápadné melodie se dostávají pod kůži až s opakovaným poslechem, už na ten první je jasné, že jako textař zůstáváNohavica v jiné kategorii než většina zástupců tohoto žánru u nás. Albem "Máma mi na krk dala klíč" potvrzuje, že ačkoliv se v posledních letech připomínal spíše prvoplánově působícími popěvky, schopnost napsat snadno srozumitelné a přitom hluboké songy naštěstí neztratil. (Petr Šrajer)
Tip Petra Šrajera: Vydavatelství Divnosti
V hudebních cenách podcastu "Stárnoucí mileniálové" dostalo vlastní kategorii, v našem výročním žebříčku alespoň tuto čestnou zmínku: loňský rok byl bezpochyby divný, možná proto se v něm tolik dařilo českému nezávislému vydavatelství Divnosti. Na tomto labelu loni vyšlo sedm pozoruhodných desek, které spojuje osobitost, české (případně slovenské) texty, určitá porce divnosti a osoba
Tomáše Tkáče. Ten tomuto vydavatelství šéfuje, a pokud se zrovna nejedná o počin některého z jeho projektů (
Pris,
Něco něco nebo sólová tvorba), vydaná alba alespoň produkoval. Najdeme mezi nimi dlouhohrající debut písničkáře
Člověk krve, který svým způsobem navazuje na landscape folk
Petra Linharta, introvertní disco tria Neřvi mi do ucha nebo první nahrávku Parta vynikajících lidí, kapely okolo hudebního publicisty Zdeňka Lichnovského. Všechny jsou k poslechu
zde a všechny za ten poslech stojí. (Petr Šrajer)
1. Tata Bojs - Jedna nula |
Petr Fiala z
Mňágy a Žďorp kdysi dávno tvrdil, že
"jediná jistota je mlha". A v domácí populární hudbě (v nejširším významu tohoto označení) jsou jedinou jistotou asi jen
Tata Bojs. Jasně, kdo jim dosud nepřišel na chuť, asi jim nepřijde už nikdy, protože po třech dekádách na scéně už v podstatě jen pilují svůj osobitý hudební a textový styl. U každé jejich nové desky si však můžeme být jisti, že se dočkáme nezvyklého výtvarného konceptu, působivých melodií a vtipných či naopak přemýšlivých, ale v každém případě vynalézavých textů. "Jedna nula" to vše splňuje beze zbytku, a i když s poměrně krátkým časovým odstupem je na definitivní soudy možná ještě brzy, přesto si troufnu tvrdit, že v tomhle albu má kapela jednu z nejsilnějších a nejcelistvějších položek své diskografie. Kolekce neobsahuje slabší píseň a hned několik z nich se určitě stane dlouhodobou položkou koncertů - "Holka z plakátu", "Minoritní" a "220 Travoltů" jsou instantní
hity a "Tajemství" či dvojice "Velkých třesků" nabízejí to
něco navíc, na což jsou Tata Bojs specialisti. (Honza Balušek)
