Rok 2020 byl podivný, hudební svět nevyjímaje. Přesto i loni vyšly nějaké ty desky, a tak jsme je i tentokrát zrekapitulovali a vybrali ty nejlepší. Jednadvacet redaktorů a redaktorek by ocenilo celkem rovné tři stovky zahraničních alb. Tohle je finální čtyřicítka a příčky nejvyšší - deset až jedna.
zahraniční desky: 40-31 | 30-21 | 20-11
domácí desky: 20-16 | 15-11 | 10-6 | 5-1
Někdy umělci nahrají takové album, že jste si jisti, že přemýšleli o každém zvukovém detailu, o každém slovu, a dokonce i o intonaci. Přesně tak tomu bylo v případě "Manic". Z každé písně tady cákají emoce. Ať jde o vztek, smutek či žárlivost, autorka nás na své třetí řadovce konečně nechala nakouknout do nitra nikoliv té hvězdy
Halsey, ale té holky odvedle Ashley. A protože je těch pocitů hodně (někdy spolu zápasí, jindy zase plynou jeden z druhého), ani celá deska nezůstala u jednoho zvuku. Najdeme zde prvky electra, country, rapu, rocku, a samozřejmě popu. Což sice může znít rozháraně a dost možná to tak i opravdu je, jenže... ono to funguje. Zvláště v momentech, kdy na sebe skladby navazují, jako u trojice "Forever ... (Is a Long Time)", "Dominic's Interlude" a "I Hate Everybody". Intenzivní dílo navíc připomíná dvě důležité věci - že se osobnost člověka stále mění a že i za tím nejtemnějším mrakem se schovává slunce. (David Böhm)
Tip Tomáše Parkana: Poppy - I Disagree
Během třicetileté existence kategorie nejlepší metalový výkon v Cenách Grammy ani do nominací nenakoukla jediná žena. Až do letoška, kdy se songem "Bloodmoney" zabodovala zpěvačka, u níž by to asi čekal jen málokdo -
Poppy. Původně artpopová muzikantka a YouTuberka se proměnila v alternativní dračici a své třetí album postavila na metalu a industrialu, do nichž namíchala J-pop. A kdyby jen ten. Zaslechnete tu heavy metal, pop, electropop, industrial rock, nu metal, hard rock, art rock, dubstep, progresivní metal, thrash metal i dream pop. Je to, jako byste v jednu chvíli poslouchali
Marilyna Mansona,
Queen i
Prodigy. Někdo to může považovat za stylový chaos, ale pokud přistoupíte na tuhle
Poppy hru, zjistíte, že vzájemné provázání těchto stylů je svým způsobem geniální a neskutečně dobře udělané. Navíc všechny písničky jsou postavené na výborných melodiích, které se v hutných kytarových riffech neztrácejí. Riffy naopak tvoří s popovým hlasem rodačky z Bostonu originální protipóly, i když na druhou stranu i ona za to umí pořádně vzít. Je tedy pouze na vás, zda ji budete brát jako osvěžení metalu a popu a skočíte jí na to obdobně jako američtí Akademici nebo redakce magazínů jako Kerrang!, Upset, Spin, Slant či Revolver, které tuto desku zařadily do svých výročních žebříčků.
9. Marilyn Manson - We Are Chaos |
Marilyn Manson se po úspěšném restartu kariéry s Tylerem Batesem rozhodl posunout dál, a spojil se s producentem Shooterem Jenningsem, vyžívajícím se především na poli country. "We Are Chaos" je v mnoha ohledech klasicky temný Manson. Deska je rozdělena na dvě strany, A a B, aby pěkně sedla na vinyl. Obě začínají agresivnějšími kusy, na které jsme od Briana Warnera zvyklí, pokračují však poměrně překvapivě. Prim často hraje klavír, a tak se dočkáme i jemných momentů (barová "Paint You With My Love" či závěrečná gradující "Broken Needle"), dostane se i na chytlavé songy s pořádným drivem, jenž tvorbu formace zdobil v první polovině kariéry ("Don't Chase The Dead", "Solve Coagula"). Celou nahrávku navíc vkusně zahaluje elektronika, která ve finále nechává vzpomenout na její studiovky z přelomu tisíciletí. Zapomeňte na všechny masky a přetvářky. Manson na "We Are Chaos" nabízí svoji lidskost a dokazuje, že má pořád co říct. (Ondřej Kocáb)
Existuje jen minimum umělců, na kterých se v naší redakci shodneme téměř všichni. Jedněmi z nich jsou
Pet Shop Boys, ti ale se svou novinkou kupodivu skončili až pod linií nejlepší čtyřicítky, což se stalo možná vůbec poprvé. Jak se ale naše základna v průběhu let omlazuje a
staré bardy nahrazují mladší, i na místo dvojice Tennant + Lowe se postupně přesouvá o generaci mladší synth-popové duo Hutchcraft + Anderson. Britští
Hurts jsou na hudební scéně úkazem. Spousta z nás má stále v paměti fenomenální koncerty v Lucerna Music Baru, ve Velké sportovní hale nebo naposledy ve Foru Karlín. Až do předposlední desky "Desire" k nám ostatně během turné vždycky přijeli vícekrát než jen jednou. Je otázkou, jestli v případě "Desire" nezůstaneme kvůli covidu poprvé u nuly. Ať už to ale dopadne jakkoliv, faktem zůstává, že i aktuální sbírka nabízí celou řadu silných písní, které si nespletete. Za sebe vždycky čekám jen na tu jednu. Osudovou baladu, která všechno přebije. Zdejší klenot se jmenuje "All I Have To Give" a já jsem moc rád, že po "Stay", "Somebody To Die For" nebo "Wings" mám zase k čemu se vracet. (Jan Trávníček)
Tip Jiřího V. Matýska: Mark Lanegan - Straight Songs Of Sorrow
Dvě alba půl roku po sobě? A navíc obě výrazná, silná - a ke všemu každé jiné? Proč ne, řekl si možná
Mark Lanegan a po svižné, přístupné kolekci "Somebody's Knocking" přišel z jedním z nejtemnějších počinů své diskografie. "Straight Songs of Sorrow" charakterizuje všudypřítomná černá barva a také fakt, že se jedná o jakousi hudební autobiografii, která doplňuje ve stejné době vydaný životopis "Sing Backwards And Weep". Prim zde hrají slova. Slova, slova, slova. Tu postavená na abstraktních elektronických plochách a jemně tepajícím beatu, tu na rozostřených kytarách, jinde zase dostávající podobu křehké akustické balady. Ale ony chytlavé kusy z předchozích studiovek s jasně určenými melodickými refrény a v podstatě jasnou písňovou strukturou aby člověk pohledal. Výsledek je temný jako noc, posluchače nešetří, ať už záplavou deprimujících témat nebo svou formou. Katarze i špetka naděje na konci ovšem přece jenom přijdou. Tohle je rozhodně jedno z nejvýraznějších děl Laneganovy kariéry, byť asi zůstane ve stínu těch přístupnějších.
7. Paul McCartney - McCartney III |
Tak to vypadá, že s
Maccou už nechce nikdo hrát. Neboť pokud si věhlasný
Brouk usmyslí, že kolekci nazve jen svým jménem, natočí ji vždy sám. Loňské album je toho důkazem a je již třetím v pořadí - proto je označeno jen lakonicky "III". Ať je to jakkoli, slovutný
Paul McCartney si stále drží svůj vysoký standard. Jednotlivé songy jsou (stejně jako v případě
"Bílého alba") ohlodané na kost, bez složitějších bohatších aranží a cukrkandlového obalu. Přesto je stále co poslouchat. K této nahrávce se hledá cesta složitěji, budete-li ovšem trpěliví, bohatě vás odmění. Tahle
Trojka je vážně dobrá. (Tomáš Rozkovec)
6. Gorillaz - Song Machine, Season One: Strange Timez |
Za poslední čtyři roky hned tři alba - taková je bilance činorodého
Damona Albarna a jeho kreslené party
Gorillaz. Společně s výtvarníkem Jamiem Hewlettem loni doplnil diskografii virtuální kapely o sedmou studiovou nahrávku "Song Machine, Season One: Strange Timez". Tvůrci ji pojali jako rozsáhlejší audiovizuální projekt, ve kterém jednotlivé singly představují epizody první série. Ambiciózní počin doplňují hvězdní hosté z celého spektra současné hudební scény od rappera
Schoolboye Q přes rockery
Slaves až po legendu
Eltona Johna. A možná přijde i
Robert Smith. Rozmanitost hudebních jmen jde ruku v ruce s pestrostí využitých žánrů. Bude vaším favoritem roztančená "Aries" s basou
Petera Hooka? Sluncem zalitá fejková feel-good hymna "The Valley Of The Pagans"? Nebo ska-punková vypalovačka "Momentary Bliss"? Nejlíp uděláte, když se touhle výkladní skříní Albarnova talentu a všestrannosti pokocháte v celku. (Simona Knotková)
5. Bruce Springsteen - Letter To You |
V podstatě uplynul sotva rok od "Western Stars" a
Bruce Springsteen vydal nové album "Letter To You". Očekávání byla našponovaná docela vysoko, tentokrát podtržená ještě faktem, že se
The Boss zavřel do studia společně se svými tradičními kumpány z E Street Bandu. Během pěti dnů natočili celkem dvanáct songů, přičemž čtyři z nich pocházejí původně ještě z dob Springsteenova mládí, těsně před tím, než vydal debut pod vlastním jménem. "Letter To You" je nahrávka s typickým rockovým soundem, ale i s velkým prostorem pro přemýšlení. Charismatický muzikant se zde totiž dotýká témat, jako je smrtelnost, síla přátelství nebo stíny, které si s sebou neseme z minulosti. Je poctou ztraceným přátelům i meditací nad vlastním životem. Autor zároveň neopouští svůj charakteristický rukopis. Výsledek proto není žádnou ukňouranou meditací, nýbrž deskou, která je až po okraj naplněna silnými skladbami. (Jiří V. Matýsek)
4. Dua Lipa - Future Nostalgia |
Hudebně byl rok 2020 návratem do osmdesátkového popu a velkou zásluhu na tom má
Dua Lipa. Začátkem roku nás se svou druhou řadovkou "Future Nostalgia" vyvezla na výlet do budoucnosti s fantastickým retro nádechem a úspěšně s ní dobyla mainstream. Album je svižné, plné zábavných melodií a návykových refrénů. Ačkoliv jde primárně o taneční hudbu, jejímž cílem je bavit posluchače, najdou se mezi skladbami o lásce, sexu, či zlomeném srdci i závažnější témata. Britská zpěvačka albánského původu se zde například vyjadřuje k toxické maskulinitě ("Boys Will Be Boys") anebo poukazuje na genderovou diverzitu v hudebním průmyslu ("Future Nostalgia"), což je rozhodně svěží přístup. Tahle deska zkrátka patří k tomu nejlepšímu tanečnímu popu, který v loňském roce vyšel, a nebýt koronaviru, určitě bychom si hity "Don't Start Now", "Physical", či "Break My Heart" užili i na tanečním parketu. (Jaroslav Hrách)
3. Taylor Swift - folklore |
Bez ohledu na známé okolnosti patřil rok 2020 jednoznačně
Taylor Swift. Vydala dvě skvělé studiovky, přičemž ta dříve narozená, "folklore", patří nejen mezi to nejpůsobivější, co vzniklo nejen v rukách samotné zpěvačky, ale rozhodně i mezi ty nejzásadnější počiny popové hudby uplynulé dekády. Ačkoliv by název mohl evokovat, že se autorka po svých country a hitmakerových etapách dala tentokrát na folk, není tomu úplně tak. Spíš než žánr definuje titul intimitu, lidskost a vztah ke kořenům - myšleno těm životním, nikoliv hudebním. To album má v sobě tolik poetiky a naděje, že z něho bude možné ve chmurným dobách čerpat ještě dlouho po jeho vydání. Ze spojení s Aaronem Dessnerem z
The National, který přispěl producentsky i autorsky, doslova prýští fungující chemie. Vrcholem celé kolekce je pak skvělý duet "exile" s
Justinem Vernonem z
Bon Iver, který je svou upřímnou jednoduchostí naprosto odzbrojující. "folklore" je geniální nahrávkou o to více, že nebylo třeba tradičního kolečka se singly, hity a klipy. Tahle deska dokázala promluvit svou opravdovostí. A na popové scéně je to zvlášť cenným artiklem. (Ondřej Hricko)
2. Haim - Women In Music Pt. III |
Na třetí řadovce tří sester Haimových mne nejvíc baví, že je pro všechny. Líbí se popařům, kteří surfují na módních vlnách, rockerům, co mají rádi živou muziku, i intelektuálním milovníkům indie hudby. První dvě desky
Haim byly moc fajn, ale byly vlastně jen předehrou k majstštyku číslo 3. Na "Women In Music Pt. III" se snoubí ohromná muzikálnost a nápady s chytlavostí a hravostí. I nelehká témata dokáže tahle sympatická trojka skvělých umělkyň podat tak nějak zábavně. A strašně jim svědčí jejich nadhled. Jsou své a nestydí se za to. Umějí být něžné a dojímající ("Hallelujah"), ale taky se nebojí poslat někoho do řiti, když to uznají za nutné. Ta roztomilá rozpustilost, s níž kolem sebe rozhazují melodické a aranžérské nápady, je krásně nakažlivá a odzbrojující. (Pavel Parikrupa)
Tip Davida Věžníka: Róisín Murphy - Róisín Machine
Jestli loňský rok v popu něco charakterizovalo, bylo to (v pořadí asi dvousté třicáté sedmé) okouzlení osmdesátými léty minulého století a žánrem disco. Posluchače líbivého hlavního proudu fascinovaly Gaga, Dua nebo Kylie (všechny se ostatně dostaly i do našeho žebříčku). Ti, kteří mají v muzice rádi nějaký ten přesah či další rozměr, se ještě dnes, čtyři měsíce po vydání, vzpamatovávají z páté řadovky
Róisín Murphy. "Róisín Machine" je totiž esencí disca takového toho těžkého kalibru. Toho, který dal základy housu nebo technu. Toho, který se vyžívá v nekonečných opusech (v tomhle ohledu doporučuju deluxe edici desky, která ty songy, které v albových verzích mají
pouze šest minut, natahuje až do extatických jedenácti). Toho, který přes to všechno myslí i na to, že jeho autorkou je zpěvačka, takže jsou to ve výsledku moc pěkné písničky ("Incapable", "Something More"). Nablýskané ("Murphy's Law") i nekompromisně klubové ("We Got Together").
Donna Summer,
Cabaret Voltaire i raní
Daft Punk. Tady je to všecko.
1. Miley Cyrus - Plastic Hearts |
Možná překvapivým vítězem našeho hlasování se stala
Miley Cyrus se svým albem "Plastic Hearts". Čím nás právě tahle deska tak zaujala? Předně je nutné podotknout, že upoutala podstatnou část redakce. Rockerům se líbil zpěvaččin návrat k osmdesátkovému ženskému rocku à la
The Pretenders,
The Bangles či
The Go-Go's, popařům imponovaly vyvedené pomalejší skladby v druhé polovině nahrávky, příznivci tanečních rytmů ocenili návrat k discu sedmdesátých let a ti zbylí se mohli bavit tím, jak to Miley vše dokázala propojit a ještě k tomu namíchat country, glam rock, synth pop a new wave. Nutno říct, že měla šťastnou ruku i v případě výběru hostů. Excelentním tahem je spolupráce s
Billym Idolem v synthrockové "Night Crawling", kterou je možné označit za další comeback tohoto ikonického muzikanta. Neméně skvělý je i duet s Duou Lipou s velmi mile
vykradeným refrénem "Physical". Vše pak doplňují dvě legendy
Stevie Nicks a
Joan Jett. Za zmínku stojí i živé coververze "Heart Of Glass" od
Blondie a především "Zombie" od
The Cranberries, do níž americká zpěvačka vdechla hardrockový až grungeový feeling. Zkrátka na co tady Miley Cyrus sáhla, to se jí vyvedlo. Dokonale trefila mix retra a aktuálních stylů, kterým dokázala oslovit fanoušky i hudební publicisty různého žánrového založení. (Tomáš Parkan)
