zahraniční desky: 40-31 | 30-21 | 20-11 | 10-1
domácí desky: 20-16 | 10-6 | 5-1

---

15. Sarah & The Adams - Pověz mi

Nenápadný půvab konečně s českými texty. Tak by mohl znít titulek, kdyby tady nějaký byl. Sarah & The Adams, čili Šárka Adámková a její spoluhráči, se na třetím albu "Pověz mi" oprostili od angličtiny a dobře udělali. Ačkoliv se jejich tvorba zhlíží především v americké muzice, s českými texty získala pro našince opět něco hezkého navíc. Ta hudba je lehoučká jak vánek a vskutku půvabná a okouzlující. Nadýchané aranže a zpěvaččin hladivý hlas z písniček dělají velice příjemný zážitek - jde to posluchači vstříc a přitom to není hloupé a primitivní (díky bohu!). Je až s podivem, že něco tak křehkého může být zároveň tolik univerzální: vždyť tyhle songy by úspěšně rezonovaly pod širákem na folkovém festivale i v přítmí jazzového klubu. Tak snad brzy… Chci věřit. (Pavel Parikrupa)

---

---

14. Povodí Ohře - Dva trámy na kříž

"POVODÍÍÍ OHŘEEE!" Přesně tímto zvoláním začíná druhá deska těchto západočeských rockerů. "Dva trámy na kříž" potvrzují pozici, vybudovanou tři roky starým debutem, který formaci přihrál několik cen a nominací, ať už to bylo Apollo, Anděl nebo Vinyla. Hudebně tu stále slyšíme hlavně rock 'n' roll na všechny způsoby. Oproti debutu ubylo vlivů country a přibylo melancholie. Agresivita, syrovost a celková neučesanost jsou umocněné velmi emotivním zpěvem Jiřího "Sisi" Sochora, jehož zneklidňující texty nechávají v posluchačích pocit naprosté beznaděje. Povodí Ohře zde v osmi skladbách nabízí osm různých příběhů z pohraničí. Ať už jsou to singly "Vašek", "Stará zem" nebo mrazivá zhudebněná báseň Zdeňka Rotrekla "Litanie", spojení poezie s hudbou tu prostě zafunguje parádně. (Ondřej Kocáb)

---

13. Amelie Siba - Dye My Hair

Kolik znáte současných mladých talentů, jejichž hudbu musíte poslouchat opravdu pozorně, místo toho, aby vám svou jedinečnost křičeli přímo do tváře? Křehká pražská písničkářka Amelie Siba a její debutové album "Dye My Hair", které vyšlo jako součást výhry soutěže 1Band2Play časopisu Full Moon, mezi ně rozhodně patří. Nahrávku si určitě nevychutnáte jako podkres při cestě autem, možná vás naplno nezasáhne ani jako doprovod k jiné činnosti. Ideální posluchačův stav je při relaxaci a se sluchátky na uších. Po počátcích s dalšími spoluhráči se totiž při natáčení spolehla v podstatě jen sama na sebe, a tak své holčičí písničkaření zahalila pouze do tónů kytary, občasné trošky elektroniky a doprovodných vokálů. Jsou to obyčejné písničky ještě ani ne plnoleté dívky, své si v nich však najdou nejen její vrstevnice, ale třeba i o několik dekád starší muži. Amelie na své dlouhohrající prvotině nic neobjevuje, jen zpívá své pohlcující skladby, ale je při tom svá a hlavně uvěřitelná. (Honza Balušek)

---

---

12. Katarína Knechtová - Svety

Katarína Knechtová neměla s novým albem po pětileté pauze lehkou pozici. Navazovala s ním totiž na předchozí povedenou desku "Prežijú len milenci" a nutno říci, že se s tím popasovala poměrně dobře. Její texty jsou snad ještě hlubší, v případě bonusu "Sloboda je pierko" je dokonce cítit lehký politický odér. Zároveň i zdánlivě otřepané téma lásky zde v písni "FEA" pojala nově a neotřele pomocí chemických vzorců. Na své si přijdou milovníci popu osmdesátých let, ale pozor - nejedná se o žádné archaické výkřiky do tmy, ale svěží nástin hudby, která má i po desítkách let pořád co říct. Baví i žensko-mužské duety s Adamem Ďuricou či Michalem Hrůzou, slabších písní (třeba "Sen") je zde pouze poskrovnu. Pecky typu "Tu sme doma" je hravě rozdrtí. (Milan Menčík)

---

11. Dan Bárta & Illustratosphere - Kráska a zvířený prach

Po poměrně dlouhých sedmi letech se Dan Bárta a Illustratosphere vrátili s novým počinem. Hladovým fanouškům nabídli třináct písniček, které jsou opět založené na lyricky a poeticky košatých textech, jejichž tématem jsou především pokročilé vztahy mezi mužem a ženou. To ovšem neznamená, že by hudební základ byl vysloveně v pozadí, spíše dokonale vykresluje atmosféru a procítění jednotlivých songů. Ačkoli je album stále poměrně žánrově pestré, přece jen tentokrát převážila kombinace jazzu a rocku, výrazné kytarové linky často připomínají některé z desek Pata Methenyho. Všemu pak dominuje zpěv samotného Bárty, který si pohrává s jednotlivými tóny, obraty a větami a postupně z nich spolu s ostatními vyskládává excelentně znějící mozaiku, v níž při každém novém poslechu najdete něco nového, něco, co vás k nahrávce znovu připoutá. Nikdo se asi nebude divit, když právě toto dílo výrazně promluví do tuzemských hudebních cen. (Tomáš Parkan)