Rok 2020 byl podivný, hudební svět nevyjímaje. Přesto i loni vyšly nějaké ty desky, a tak jsme je i tentokrát zrekapitulovali a vybrali ty nejlepší. Jednadvacet redaktorů a redaktorek by ocenilo celkem rovné tři stovky zahraničních alb. Tohle je finální čtyřicítka a příčky čtyřicet až třicet jedna.
zahraniční desky: 30-21 | 20-11 | 10-1
domácí desky: 20-16 | 15-11 | 10-6 | 5-1
41.-40. Bring Me The Horizon - Post Human: Survival Horror |
Na 40. místě skončily se stejným počtem bodů hned dvě desky, a protože se nám nechtělo jednu z nich úplně vyřadit, zmíníme obě.
Bring Me The Horizon vydali na konci října EP "Post Human: Survival Horror". V devíti písničkách se angličtí rockeři vrátili ke svým agresivnějším kořenům z prvních dvou alb. Srší zde energií se správnou dávkou brutality, ale při tom nezapomínají na propracovaný melodický základ obohacený o svěží a moderní prvky posledních nahrávek. Stylově tu míchají řadu vlivů od metalcoru přes elektroniku, industrial, hard rock až po nu metal, které dále okořenila spousta hostů, jako jsou
Yungblud,
Amy Lee,
Babymetal,
Nova Twins nebo třeba Toriel. Většina zahraniční kritiky se shodla, že formace se tímto počinem zařadila mezi největší rockové hvězdy současnosti, a Kerrang! jej prohlásil Nejlepším EP roku 2020. (Tomáš Parkan)
41.-40. Bombay Bicycle Club - Everything Else Has Gone Wrong |
Britská indie formace
Bombay Bicycle Club ohlásila v roce 2016 pauzu, což si většina fanoušků volně přeložila jako definitivní konec. Byly to dva roky po vydání čtvrté řadovky "So Long, See You Tomorrow", která je podle některých nejvydařenějším zářezem v diskografii kapely. Muzikanti si za ni ostatně vysloužili i nominaci na Mercury Prize. Oznámená přestávka (konec) proto mohla mrzet. Anebo se dala taky brát jako odchod v nejlepším. Když hudebníci předloni oznámili návrat, nejeden příznivec byl zřejmě překvapen. Těžko si k tomu mohli vybrat lepší dobu než pár měsíců předtím, než do vzduchu unikl
tajemný virus z Číny a všechny nás zavřel doma. Ještě před vypuknutím pandemického šílenství skupina vydala novinku příhodně pojmenovanou "Everything Else Has Gone Wrong". S přehledem na ní dokazuje, že nezávislému rockovému publiku má stále co nabídnout. Pár vyvolených stihlo zkraje roku slyšet album i naživo. Dočkají se toho po odloženém koncertě letos i čeští návštěvníci? To je ve hvězdách... (Simona Knotková)
Tip Davida Böhma: Charli XCX - how i'm feeling now
Charli XCX si za pět let, které uplynuly mezi řadovkami "Sucker" a "Charli", vytvořila svůj typický sound, který stále rozvíjí. K žánru, který bývá označován jako hyperpop, se tedy vrátila i při práci na loňském albu "how i'm feeling now". Čtvrtá studiovka však z diskografie vyčnívá ještě víc, než se může zdát. Nejspíš jde o první
karantenní desku, která vznikla. Na začátku dubna si zpěvačka vytyčila, že ji od základu stvoří během šesti týdnů, a sama ji označuje jako kooperační experiment. S fanoušky obden konzultovala nápady jak textové, tak hudební, ale i vizuály. Covery singlů totiž navrhli právě někteří z nich. I za tak krátkou dobu však nahrála materiál, který dokonale mapuje její pocity z doby, kdy si na izolaci ještě zvykala. Tvrdý počítačový zvuk často doprovázejí vokály se silnou vrstvou efektu auto-tune. Nejde o lehkou muziku a možná ji kvůli tomu nebudete poslouchat často, o to speciálněji ale působí každý její poslech. Kolekci asi nejlépe vystihuje píseň "anthems", ve které se Britka svěřuje:
"Tyhle dny jsou vyčerpávající / nakupuji online / nemám inspiraci, jen se chci nadechnout," tedy s myšlenkami pro spoustu lidí stále aktuálními. Pokud fandíte nekonvenčnímu popu, přijdete si na své.
"Shabrang" neboli
"barva noci", jak trefně pojmenovala íránsko-holandská umělkyně
Sevdaliza svou druhou nahrávku, úspěšně navazuje na tři roky starý debut "ISON". Sevda Alizadeh se na ní otevírá posluchači a zpívá nejen o svých problémech, ale také o docela komplikovaných tématech jako náboženství ("Darkest Hour") či geopolitika ("Oh My God"). Její intimní projev stojí na vynikajících vokálech, ve kterých je slyšet zranitelnost plná emocí. Hudební produkce celého alba je pestrá a čerpá inspiraci především z artpopu a triphopu, kterému Sevdaliza dokázala vdechnout krásný moderní zvuk. Temné beaty vytvářejí jedinečnou skličující atmosféru po celou hodinovou stopáž. "Shabrang" je zkrátka vynikající, emocemi nabitá deska, která ovšem vyžaduje soustředěný poslech, aby posluchač dokázal docenit každý její aspekt. (Jaroslav Hrách)
38. Ellie Goulding - Brightest Blue |
Už to vypadalo, že
Ellie Goulding, kdysi zázračné dítě britského popu, definitivně zapadne v šedi neosobních, trendy (marně) nahánějících odrhovaček. Na poslední chvíli však zpěvačka, která v časech své rané tvorby uhranula fanoušky skřítkovským hláskem a jemně pulsujícími hitovkami, změnila kurz. "Brightest Blue" je návrat, ve který fanoušci tolik doufali - návrat ke křehkosti, přirozenosti, autentičnosti. Znovu slyšíme oduševnělé electropopové písničky, v nichž vyniká Elliin hřejivý vokál a které překypují emocemi. Přestože všechny tuctové singly, které vydávala během pěti let od předešlé řadovky "Delirium", zcela nehodila do koše, alespoň je šikovně schovala na druhou, šest položek čítající část. Posluchači je tedy mohou od první třináctky jednoduše odstřihnout, aniž by se to významněji dotklo dramaturgie alba. Anebo si mohou jejich poslechem naopak připomenout, že chybovat je zkrátka lidské. Vždyť nebýt pokusů o nový, masám poddajnější zvuk, nemohli bychom dnes ani oslavovat nečekané znovuzrození staré dobré Ellie. (Josef Martínek)
Tip Honzy Průši: Insect Ark - The Vanishing
"The Vanishing" je třetí deska doomového dua
Insect Ark. Po předchodzí "Marrow Hymns" zde došlo k výměně na postu bubeníka.
Dana Schechter se rozloučila s Ashley Spungin, kterou nahradil vousáč Andy Peterson. Jeho pojetí bubnování je oproti Ashley o něco syrovější a přímější. Album zase přináší hypnotickou a úzkostlivou atmosféru začarovaného hlubokého lesa, kterým procházíte, bloudíte v něm a hmatatelně cítíte, že brzy narazíte na podivný mystický rituál. Je to trochu jak pohled na drsné pohoří. Docela strašidelný pohled. Stejně jako na jeho obzoru tu přicházejí postupné gradace a vrcholy v hlubokém a temném instrumentálním lese. A to vše se odehrává vlastně jednoduchými (kytara, basa, syntezátory, bicí), ale mistrně propojenými prostředky. "The Vanishing" vás nechá napnuté a ve střehu od začátku do konce a na prostoru šestice skladeb může sloužit i k trochu jiné meditaci a k výpravám do odlehlejších míst vaší duše. Pro mne jednoznačně instrumentální nahrávka roku.
37. Lady Gaga - Chromatica |
Tak schválně, kdo si ještě pamatuje, jaký byl první singl k nejnovější řadovce
Lady Gaga? Nevíte, co? A ten třetí? Taky nic? Žádný div. Jenže ten, který vyšel mezi nimi, znáte úplně všichni. "Rain On Me" zválcovalo loni hitparády a zaměstnalo rádiové dramaturgy tak, že se jim do playlistů z ženského světového popu vešly už jen
Miley,
Dua Lipa a pár menších jmen. Jinak točily fenomenální duet s
Arianou Grande až do zbláznění. Pravda, dost pomohl fakt, že kvůli pandemii spousta muzikantů a kapel alba odložila na později, ale jak ukázaly zbývající dva singly z "Chromaticy", tahle hvězdná spolupráce vyčnívala i svou kvalitou, jinak by se jí tolik nedařilo. Na tak silný dancepopový singl, za jehož videoklipem stojí Robert Rodriguez, čekali Little Monsters snad od dob "The Edge Of Glory". A to už to bude za pár týdnů dokonce dekádu stará věc! A i když mezitím Gaga pustila do světa povedené věci jako "Do What U Want" nebo baladu "A Million Reasons", teprve letošní novinka nás v redakci donutila pouštět si "Rain On Me" pořád dokola. Hit jako blázen. Teď už jenom udělat pořádný humbuk kolem "Sour Candy", songu nápadně podobnému písni "Swish Swish" od
Katy Perry. Ten má totiž i díky spolupráci s
Blackpink potenciál udělat totéž. (Jan Trávníček)
36. Machine Gun Kelly - Tickets To My Downfall |
Machine Gun Kelly byl na svých dosavadních čtyřech řadovkách především za rappera, byť ani tehdy se mu hudební rozmanitost nedala upřít. Na loňské "Tickets To My Downfall", ale překvapil zcela novým žánrovým kabátem - za pomoci
Travise Barkera z
Blink-182 přichystal sbírku plnou energického pop punku. Že se mu stylový kolotoč povedl, dokazují nejen komerční ukazatele, ale i vesměs pozitivní kritické reakce, včetně té naší. Na albu uslyšíme kromě typického vokálu texaského rodáka také vynikající
Halsey v písni "Forget Me Too", které to mimochodem v této poloze nesmírně sluší, rappera Blackbeara v milé teenagerské hymně "My Ex's Best Friend" a několik dalších hlasů současné mainstreamové scény. Kelly desku doprovázel také mnoha povedenými videoklipy, kterým vévodí mučitelka Megan Fox v jednom z největších hitů kolekce "Bloody Valentine". Zkrátka všechno kolem jeho pátého počinu se povedlo, a právem patří k těm nejpříjemnějším překvapením roku. (Ondřej Hricko)
35. Joe Bonamassa - Royal Tea |
Joe Bonamassa se na nové studiovce ukázal nejen jako velmi činný člověk (však je to jeho xtá deska ve velmi krátkém sledu), ale i jako skvělý čajman. Ono dnes uvařit pravý, nefalšovaný britský královský čaj není jen tak. Což o to, hodit sáček do vroucí vody a trochu zamíchat umí asi každý ňouma, ale aby výsledek skutečně chutnal, to už chce fištróna. Předně voda nesmí být příliš horká a je třeba se oprostit se od amerických zvyků vše dělat rychle a podle jednoho kopyta. Královský čaj chce svůj rituál a čas, aby se z něj uvolnily ony britské vůně a chuťové esence tak, aby i samotní
Jimmi Page,
Brian May, ale hlavně
Gary Moore uznale pokývali hlavou nad onou lahodnou chutí. A tenhle "Royal Tea" takový je. Bonamassovi se povedlo oprostit od svých zajetých standardů, a namíchal asi nejbritštějští americký blues rock (čaj) plný pompy, energie a neskutečné vůně. (Tomáš Rozkovec)
34. Jacob Collier - Djesse Vol. 3 |
Jacob Collier v červenci představil třetí díl své tetralogie "Djesse" a po předchůdcích, které určovaly žánry jazz, r'n'b, folk, rock a klasická hudba a umělci s nimi spojené, se tentokrát pustil do velké párty vyskládané z EDM, soulu, funku, r'n'b a rapu. Tomu pak odpovídalo také složení hostů, mezi nimiž najdete řadu soulových zpěvaček jako
Tori Kelly,
Jessie Reyez,
Kimbra, Mahalia či
Kiana Ledé a rapperů jako
T-Pain,
Ty Dolla $ign a
Rapsody, kteří zde ale většinou nerapují. Dvanáctku písniček Jacob tentokrát vedle hlasových harmonií a reflexivních disharmonií vystavěl převážně na newjackswingových beatech a výrazných basových linkách, do nichž se promítá řada elektronických efektů, scratchů a zvukových samplů. Výsledkem je velmi zdařilá koláž, která díky signifikantnímu rukopisu a hudebnímu citu anglického hudebníka dokonale drží pohromadě. Není tedy divu, že si "Djesse Vol. 3" vysloužilo hned tři nominace na Grammy včetně té nejprestižnější kategorie album roku. Collierova genialita je tedy stále na vzestupu a těžko odhadovat, kde se zastaví. (Tomáš Parkan)
Tip Tomáše Rozkovce: Sepultura - Quadra
Říká se, že pokud podetnete zdravý strom, místo bývalého kmene opět obroste a z původních silných kořenů může znovu vyrůst silný jedinec.
Sepultura už dávno nejsou bratři Cavalerovi, kteří tomuto brazilskému kultovnímu metalovému tělesu kdysi položili základy. Zbytku kapely tedy nezbývalo nic jiného než se postavit výzvám čelem a se střídavými úspěchy držet hlavu hrdě vzhůru a hledět vstříc světlu. Trpělivost se vyplatila. Loňská "Quadra" je toho důkazem. Je plna odkazů na skvělou minulost, ale skupina na ní zároveň povstala a kráčí kupředu. Brutálně, neurvale, energicky, vstříc k chaosu, s citem pro libozvučnost. Roste každým poslechem. Je doslova oním novým kmenem, žádnou liánou, která by se potupně plazila po kmeni úspěchů jiných. Strom je opět silný, kořeny ("Roots") zůstaly zachovány a ctěny.
33. Astrid S - Leave It Beautiful |
Severský pop je v naší redakci oblíbený - je až z podivem, že tyto země dokážou produkovat stále nové umělce, kteří přinášejí kvalitu. Rok 2020 představil hudebnímu světu především dvě slečny -
Dagny a
Astrid S. Obě v loňském roce po dlouhých singlových cestách konečně vydaly svá debutová alba. A i když i deska "Strangers / Lovers" se nám líbila, přece jen ji o několik tříd převyšuje právě počin "Leave It Beautiful" sympatické holčiny Astrid S. Kolekce je od prvních tónů čistou esencí electropopových aranží, doplněných chytlavými a hravými melodiemi. I po technické stránce je nahrávku radost poslouchat. Zkuste si například naplno vychutnat hutné beaty skladby "Hits Different", jejíž produkce vám bude skvěle prokluzovat všemi audio zařízeními, která máte doma k dispozici - od sluchátek až k prostorovým magičům. Alespoň tak máme ujištění, že v Mekce popu je stále všechno v pořádku. (Tomáš Navrátil)
32. The Naked And Famous - Recover |
Novozélandské
The Naked And Famous sice Wikipedia stále označuje za indie elektronickou formaci, na čtvrté řadovce "Recovery" ale žádné indie nehledejte. Naopak, patnáctka písniček se vydává jasně přímočarým směrem. Jedná se o electropopové hymny, za jejichž nakažlivost by se v některých případech nemusely stydět ani mnohé stadionové kapely. Od klasického mainstreamu je mírně odlišuje jen lehká zasněnost a občas také posmutnělé texty. Mezi skalními fanoušky, kteří si v minulosti oblíbili repertoár rozpínající se ve své pestrosti až k rocku či post-punku, bude možná deska pro svou nekomplikovanost vnímána rozporuplně. Zato ale může skupině, respektive dnes už pouze duu, zcela jistě získat nové posluchače. (Josef Martínek)
31. Rina Sawayama - SAWAYAMA |
Rina Sawayama je třicetiletá absolventka politologie na univerzitě v Cambridge, která se po studiích rozhodla, že se stane popovou hvězdou. Ke své hudbě však nepřistoupila jako mnohé její kolegyně - na debutu
"SAWAYAMA" se nebála producentsky spojovat zdánlivě neslučitelné styly. Vedle sebe tu proto koexistují prvky devadesátkového popu a r'n'b, ozvěny gospelu a nu metalu z let nultých a kupodivu to vše dohromady skvěle funguje. Hudební nebojácnost mladé Britky s japonskými kořeny doplňují její autorské texty, které si všímají problémů konzumní společnosti, přetvářky, krize identity a tak vůbec všeho kromě obligátních potíží v lásce, na které jsme v popu zvyklí. Za pozornost stojí snad všechny položky tracklistu, vynikají pak zejména
"XS", "Bad Friend", "Fuck This World" nebo "Tokyo Love Hotel". A i když se Rina nakonec nedočkala nominace na Grammy či Brit Awards, mnohé výroční žebříčky ostrovních médií její první dlouhohrající desku vynesly mezi nejúspěšnější počiny roku. Právem. "SAWAYAMA" posluchače pohltí neodolatelným mišmašem stylů i sdělností, jakou v tomto žánru často nevídáme. (Lukáš Boček)
