Blues je spíše pocit než žánr. Poslední desetiletí to jenom potvrzují. Jen tradicionalisté se drží pevně daných struktur, dvanácti jasně rozvržených taktů i textových fundamentů, s nimiž se v různých obměnách potkáváme už více než sto let. Je tu ale i mladší generace, která se o tento žánr pouze opírá jako o jistotu, základy, na kterých se dá vybudovat vlastní stavba. Někde se tak projevuje více r'n'b či dokonce hip hopu, jiní bluesovým pocitem podkládají to, co by se dalo nazvat písničkářstvím. A k této kategorii má blízko i kytarista, zpěvák a výrobce kytar Jan Fic.

Deska "Potom" nenachází svého autora v úplně záviděníhodné situaci. Jeho debut "Město" totiž dokázal zaujmout i mimo žánrové vody. A co teď? Laťka je nastavena vysoko, o Ficovi se ví a píše, na jeho koncerty se chodí. Jak koncipovat nahrávku tak, aby nepodrazila nastavenou úroveň a ideálně přišla s něčím svěžím?

Jeho druhá řadovka se, stejně jako ta první, opět může opřít o produkci Martina E. Kyšperského (mimo jiné Květy), novinkou je ovšem kapelní přístup. Ačkoliv kolekce vznikala ve stínu pandemie koronaviru a muzikanti (kromě Kyšperského to jsou ještě Radim Hanousek, Aleš Pilgr, Jiří Prajzner a Jakub Kočička) natáčeli své party samostatně, působí výsledek sevřeným, týmovým dojmem. Trošku se z něj vytrácí do-it-yourself dojem, který čišel z debutu, vyvažuje to však zvuková soudržnost vytrénovaná společným hraním.

Experimentální, na loopech a beatech postavený zvuk debutu, jasně evokující městský cvrkot, ustupuje na aktuálním počinu kytarovějšímu, živějšímu soundu, který tu a tam ozdobí elektronické ruchy a střídmě použité samply. Dominantní je tepající rytmika, která si ledacos bere z uvolněného, repetitivního středního tempa hip hopu, na který se vrství kytary. Pomalé kusy jako "Silo" se pak rozvíjejí na základě rozostřených ploch, které narušují jakoby nepatřičné, místy těžko určitelné ruchy či přihrávky kláves dokreslující potemnělou atmosféru. Hutný zvuk alba nenabízí příliš prostoru pro vzdušnost, občasné záblesky melodií saxofonu či trumpety spíš podtrhují celkovou bezvýchodnost.

Fic se už na prvotině zdatně pohyboval na tenké hraně mezi blues a písničkářstvím. Na novince jako by se pomalu přikláněl ke svému písničkářskému já. Snad je to dáno změnou atmosféry, která tentokrát není tak přímočaře urbánní. "Potom" je deska vyrovnanější, uzavřená do sebe, Fic se stává lyričtějším, většina skladeb je v ich-formě. Život popisuje přímočarými slovy, nepotrpí si na rýmy ani na metafory, a možná právě proto texty tak dobře ubíhají kupředu a jsou pro nahrávku nosné.

Album je plné pochyb, nejistoty třicátníka, člověka, který hledá oporu v jistotě přírodního koloběhu a přemýšlí, co s načatým životem. Město je zde jen vzdáleným přízrakem, jehož siluety komínů a antén se jako motiv opakovaně vrací hned v několika písních. Zároveň jsou patrné i širší obzory. Naděje je však jaksi zdánlivá, příliš neuchopitelná na to, aby se na ni dalo bezprostředně upnout. Písně typu "Potom", "Podvedená generace" nebo "To snad ani ne" mísí minulost s bezvýchodnou přítomností, v níž touhy zůstávají nenaplněné. Je v tom opuštěnost, profackovanost životem a malá jiskřička změny k lepšímu, která bliká někde v nedosažitelném nedohlednu ("Výtah z poznámek").

Jestli je nosným znakem blues smutek, pak tady je ho spousta. "Potom" je niternou výpovědí, která vyvěrá z duše autora, ale stejně tak by mohla pramenit z duše kohokoliv, kdo tak-nějak-neví, jaký směr dát svému žití. To se totiž prostě neskládá z radostných a veselých událostí. Jan Fic nepřináší řešení, není kazatelem světlých zítřků. To ovšem nebrání tomu, aby byla jeho druhá studiovka výrazným dílem, které si šlape svou vlastní cestou. Někoho na ní potká, někoho ne.