Katy Perry si v předchozí dekádě ukrojila pořádný koláč popularity a jednu dobu vesměs diktovala podobu hudebního světa. Její úderné, frázované hitovky znějí rozhlasovými étery i dnes, ale většinou se jedná o dokolečka omílané kusy z desek "Teenage Dream" a "Prism". Tři roky stará kolekce "Witness" byla příjemnou snahou odprostit se od těchto prvoplánových odrhovaček, nohy jí však podrazil úděsný vizuál, který celou tuto éru zakopal do hlubin nevkusu a kýče.

Hudební weby pak začaly často citovat zpěvaččina slova, že se její nové tvorby jen tak nedočkáme. Ticho ale následující rok přerušilo hned několik hostovaček (Zedd, Daddy Yankee) a pak i song "Never Really Over", který i přes své jasné hitové kvality ani zdaleka nezopakoval úspěchy, na které byli zpěvačka i zástupci vydavatelství zvyklí. Ani další postupně zveřejňované singly "Small Talk" a "Harleys in Hawaii" žádnou velkou díru do světa neudělaly.

Můžeme pouze spekulovat o tom, že jakmile se svět dozvěděl o zpěvaččině těhotensví, labelu se zaleklo případné dlouhé pauzy, a proto jí narychlo zamával před očima smlouvou říkající, že než naplno započne její mateřská role, je ještě potřeba vydat novou studiovku. Tohoto pocitu se totiž nelze zbavit ani po zběžném poslechu "Smile". Zní spíše jako výběr dříve napsaných písniček, které někdo rychle vytáhl ze šuplíku. Už i na samotném obalu jako by sama Katy říkala: "No dobře, já vám to album natočím, ale rychle, za dvě hodiny jdu na ultrazvuk."

Katy Perry potřebuje hity. Bez nich se totiž stává nepříliš výraznou zpěvačkou, která má občas tendence sklouzávat k protivně skřípavé barvě hlasu. Bohužel novinka žádné hity neobsahuje a ten protivný hlas je všude. Už přítomnost rok a půl starého singlu "Never Really Over" dokazuje, že nic lepšího se na skladě neobjevilo, a tak se - pro pozvednutí ze šedivé průměrnosti - nakonec původně samostatně vydaný singl stal napevno součástí nahrávky.

I když ani předchozí řadovka "Witness" neoplývala dechberoucími vypalovačkami, při opakovaném poslechu vykrystalizovalo hned několik dobrých písní. V tomto případě ale všechno, co by mohlo z čerstvého počinu vyčnívat, vyšlo ještě před jeho vydáním. Singl "Daisies" je moc příjemnou střednětempou baladou, která má hodně blízko k "Unconditionally". Titulní skladbě podráží nohy opět úděsný vizuál a kupodivu zde citelně chybí rapová vložka, kterou původně nahrál Diddy, která se však do výsledné podoby nedostala.

Po hudební stránce je většina písniček nevýrazná. Jedná se o jednoduché popové zpívánky, které nemají čím zaujmout. Většinou je tvoří základní beat, pár basových linek a tím veškerá snaha o rozjetí elektronických hejblat končí. Právě v produkci a refrénech je hlavní kámen úrazu celého alba.

Například "Not the End of the World" velmi nápadně připomíná hit "Black Widow", který Katy Perry sice před lety napsala, ale nakonec jej použila Iggy Azalea s Ritou Orou. "Tucked" přináší pověstné frázované zpívání, ale kvalit z počátků kariéry interpretky nedosahuje. Singlově a neotřele zní "Resilient", ale zde se zase nejvíce projevuje zpěvaččin přiškrcený ječák.

Katy Perry vždy alespoň disponovala srozumitelnými texty, které se nestávaly jen výplněmi pro nadupané producentské beaty. Zpravidla se v nich vypořádávala s peripetiemi, a to jak v životě, tak (hlavně) ve vztazích. Nyní, když se její život díky svatbě a narození potomka ustálil, se může konečně bavit a smát. Zaujme tak polemizování nad tím, co dělá ženu ženou, ve stejnojmenném závěrečném kousku. Naopak vymyšlení generovaného opakování tří stejných vět v "Cry About It Later" evidentně příliš času nezabralo.

Studiovku předznamenala i různá doprovodná videa. V době koronaviru sice nemůžeme čekat žádné výpravné události, a tak většina vizuálů získala animovanou podobu. Najdete tu rozpohybovaný komiks, variace na japonské anime či animace odkazující na počátek Disneyho impéria. Kdyby ovšem k jednotlivým skladbám nic nevzniklo, asi by se nic nestalo. Pravděpodobně si každý klip pustíte jednou a někdy jej ani nedokoukáte celý.

Katy Perry by si zasloužila opět nějaký pořádný hit, který ukáže, že i zpěvačky, jež vévodily předchozí dekádě, mají stále co říct. Ale toho nedocílí, pokud bude vydávat desky, jakou je právě novinková "Smile". Sběrem několika zapomenutých písniček, které se nevešly na předchozí alba, nevznikne velká popová událost. Výsledek sice ničím neuráží a poslech docela příjemně plyne, ale i po desátém přehrání si nezapamatujete ani jednu melodii.

Otázkou zůstává, zda nadcházející pauza, kdy se Katy bude naplno věnovat rodičovství, dá základ vytvoření úderných popových melodií, nebo zda se už za rok dočkáme kýčovitého alba ukolébavek, v nichž se interpretka bude stylizovat třeba do obří plyšové kočky (slona už nám totiž předvedla).