Zlato Midnight Oil obsadili se svým šestým řadovým počinem "Diesel And Dust". Ten formaci ze Sydney nejen vystřelil k mezinárodnímu úspěchu (deska byla vyhlášena albem roku 1988 v časopisu Rolling Stone), ale pevně ji spojil s politickým aktivismem, který lehce symbolicky vyvrcholil působením zpěváka Petera Garetta na postu australského ministra životního prostředí.

Natáčelo se mezi lednem a dubnem 1987 v Albert Studios v Sydney. A témata, kterými se koncepční nahrávka zabývá, mají svou nepochybnou platnost i nyní. Pojmenovávají totiž společenský problém, který společností rezonuje s čím dál větší naléhavostí právě v těchto dnech, totiž rasismus. Jakkoliv se toto album omezuje pouze na Austrálii a její historii, o obecné výpovědi a aktuálnosti se dá jen těžko pochybovat.

Klíčovým tématem "Diesel And Dust" se tak stalo volání po tom, aby si bílí Australané uvědomili křivdy, které byly v minulosti způsobeny původním obyvatelům. Kapela se stala jedním z vůdčích hlasů v tomto boji ještě před vydáním desky, to když skladbu "The Dead Heart", jednu z jejích dominant, natočila a vydala při příležitosti návratu přírodní dominanty Ayers Rock (Uluru) do rukou jejích původních domorodých majitelů. Na tuto akci navázalo turné "Blackfella/Whitefalla" s několika místními uskupeními, jež všechny muzikanty zavedlo do odlehlých komunit Aboridžinců. Životní podmínky tamních obyvatel byly pro Midnight Oil výrazným nárazem na realitu a posloužily jako odrazový můstek pro tehdy připravovanou kolekci.

Otevírá ji píseň, kterou zná prakticky každý - i ten, kdo o skupině nikdy neslyšel. "Beds Are Burning" se po zásluze stala hitem. V chytlavé formě totiž dokáže prezentovat poměrně zásadní témata a zároveň se nezpronevěřit přístupnosti, přičemž ale výsledek nepodléhá primitivnosti. To lze ostatně říci o všech skladbách desky. Midnight Oil pracují s výrazným textovým apelem, který volá po činech ("The time has come / To pay the rent, to pay our share / A time has come, a fact's a fact / It belong to them, let's give it back" v "Beds Are Burning" či: "This is not Buckingham Palace / This is the crown land / This is the brown land / This is not our land" ve skladbě "Warakurna"). Volání po spravedlnosti se neskrývá za metafory, ale za ostrá, nekompromisní slova.

Hudba si z pochopitelných důvodů nepotrpí na přebujelé aranže. V jádru jsou to vlastně jednoduché, melodické songy, které se točí kolem přímočarého rytmu a akustických kytar. Jako by jim kapela dávala do vínku univerzálnost, výchozí pozici pro to, aby se mohly šířit po svých vlastních cestičkách. Nejen Midnight Oil, ale taková esa aktivistického písničkářství jako Pete Seeger moc dobře věděli, že jedna písnička vydá za tisíc proslovů...

"Diesel And Dust" není prázdným gestem, kýčovitým obrazem, který si společně se zpěvákem zanotujeme a tím to skončí. Ve své době s ním Midnight Oil dokázali zatnout do živého problému, problému, který se sice za více než třicet let posunul, ale který je stále pro Australany bolestivý. A navíc ho dokázali přetavit do alba, které je hitové, ale i působivé svou výpovědí. Tehdy i dnes, kdy už se, řečeno s Bobem Dylanem, časy mění. Nebo ne?