Najít tu správnou míru mezi angažovaným apelem a hudební stránkou věci není zrovna jednoduché. A přitom je to klíčové - pokud je hudba výborná, stane se médiem pro kýžené sdělení. A stojí-li za nic, může být sdělení sebeskvělejší, a požadovaný efekt se nedostaví. Midnight Oil byli vždycky těmi, kteří obě složky uměli vyvážit. Metafory a působivé obrazy byly vždycky víc než hesla, synergie všech složek víc než upřednostňování té jediné, politické.

Skupina se studiově odmlčela téměř na dvacet let. Rozpadla se, frontman Peter Garrett završil svůj promyšlený a neprvoplánový aktivismus působením na postu ministra životního prostředí a školství. Hlas kapely ale neutichl nadobro. Její návrat na pódia v roce 2017 však dlouhou dobu působil, že nebude ničím víc. Nakonec se ovšem dočkal studiového finále: napřed nahrávkou "The Makarrata Project", na níž se formace vrátila ke klíčovému tématu původních obyvatel Austrálie, a nyní s "Resist", které akcentuje témata životního prostředí. Má to být její finální deska...

První singl "Rising Seas", zveřejněný při příležitosti loňského klimatického summitu v Glasgow, jasně ukázal, jak Midnight Oil nyní vidí svět. Na mnoho metafor tu už místo nezbývá, tady se mluví přímo: "Temperature rising / Climate denying / Fever is gripping / Nobody's listening." Suché konstatování faktu, tepání těch zlých nahoře a omluva přicházející generaci - a nakonec je z toho otvírák jak řemen, a to i přes poněkud kýčovitý úvod.

Midnight Oil jsou stále svoji, i když se svět kolem nich mění - a navzdory tomu zůstávají stále aktuální a zároveň nadčasoví. Opět se zde odkazuje na praotce, magická místa, vracejí se symbolické činy minulosti ("Putting flowers into guns / This is not the summer of love / Throwing tea into the sea / Indigenous apology"), jakési moderní formy magických rituálů, jenže tentokrát prezentované spíše jako gesta, která už ztratila svou váhu.

Váhu však nikterak neztrácejí samotní muzikanti. Hudebně se opět jedná o chytlavé rockové skladby nesené kupředu přímočarým beatem a opřené o hromadu subtilních, ale chytrých melodických háčků ("Rising Seas", "At The Times of Writing" nebo překvapivě ostrým riffem vybavená, naštvaná "Tarkine"). V poněkud menší míře dostane prostor posmutnělá melancholie - druhá část "Tarkine", gradující "We Resist" či nadějeplná, jen poněkud ospalá "We Are Not Afraid". Vše spojuje charismatický téměř sedmdesátník Peter Garrett. Svým způsobem téměř kazatelská figura je uvěřitelná ve své naštvanosti i v niterném smutku, který se celou kolekcí vine.

Proti nahrávce trochu hraje její délka. Ona hodina je trochu moc, v poslední třetině alba si už únava vybírá svou daň. Více vylézá na povrch patos, Oils nastavují stopáž mluveným intrem závěrečné "Last Frontier". Ta je sice hudebně podařená, ačkoliv nápady už nepřekvapí. Celé to trochu dojíždí na půl plynu a drobné pročištění playlistu by zážitek z poslechu jenom umocnilo.

V každém případě je tohle loučení v plné síle. Midnight Oil jsou i po mnoha letech na scéně stále relevantní - hudebně i obsahově. "Resist" je dílo, které má spoustu silných i magických momentů a vzácně vyrovnané diskografii australské formace se nijak nezpronevěřuje. Naopak - uzavírá ji ve skvělé formě.