Britští průkopníci v oblasti extrémní muziky Napalm Death jsou v našich zemích poměrně častými hosty. To jim ale nikterak neubírá na pozici tahouna a jistoty, která pod pódium přivede pár stovek natěšených hlav. Obzvláště když přijede v čele vybrané sestavy kapel, jako se to ve středu povedlo v Roxy.
Live: Napalm Death, Eyehategod, Misery Index, Rotten Sound, Bat
místo: Roxy, Praha
datum: 12. února 2020
Fotogalerie
"Campaign For Musical Destruction". Současná tour v čele s
Napalm Death jasně odkazuje na turné, které na začátku devadesátých let poskytlo vyhladovělým příznivcům extrémního metalu dostatek velmi výživné potravy. Sál byl tentokrát o dost menší než Malá sportovní hala na Výstavišti, hlavním jménům přibylo vrásek a ubylo vlasů, ostatní skupiny se obměnily, ale všechno ostatní bylo pevně na svém místě. A výsledek tak připomínal spíše minifestival než koncert jedné bandy a lajny supportů.
© Barbora Nosková
Byl to večírek, který začínal hodně brzy - výkop byl naplánovaný už na pátou hodinu odpoledne -, a na začátek rozhodně nebylo v Roxy nijak narváno. Na první kapelu v pořadí, americké
Bat, tak připadla trochu nevděčná role hrát pro pár řad. Na energii a nasazení jejich šlapajícího, zrychleného heavy metalu říznutého oldschool thrashem to však nijak neubralo. Klubem se přehnali jako lavina. Jejich setu rozhodně prospěl velmi podařený zvuk, který se podařilo udržet až do konce celého programu.
Solidní sekanou z již o něco zahuštěnějšího publika udělali Finové
Rotten Sound. Jejich slušně natlakovaný grindcore je schopný vměstnat na album šestnáct skladeb ve stopáži, která nedosahuje ani půl hodiny, a podle toho to také v Roxy vypadalo. Odehrát svoji rubanici, vyplivnout ze sebe maximum možného a publikum nechat tak tak stát na nohou.
Nijak neubrali ani následující
Misery Index. Těm pomohlo zapřažení dvou kytar, které jejich energickou nálož v podobě death metalu smíchaného s grindovou přímočarostí a oblibou nečekaných hudebních zlomů slušně nakoply a zmohutněly.
© Barbora Nosková
Příchod
Eyehategod, jedněch z praotců subžánru jménem sludge, pak vedle nich připomínal šlápnutí na brzdový pedál... jenže i s tím, co následuje, tedy s rázným úderem hlavou o palubní desku. Formace z delty Mississippi kdysi dávno spojila blues s těžkotonážním metalem a
nakládala skutečně tak, že vibrovaly kosti až na balkóně. A to vše jen s jedinou kytarou obsluhovanou Jimmym Bowerem, živoucí legendou tamní hudební scény a rovněž chlápkem s nadhledem, který před začátkem bavil dav ležérním pobrnkáváním bluesových licků. Jen těch vztyčených
fakáčů do publika mohlo být méně.
Hodinový set trhal silou riffů střídaných kytarovým vazbením, ale i zvířeckým projevem Mikea Williamse, který se ze sympatického chlápka odvedle ve skladbách měnil v mučenou bytost, které ztrácela své lidství. Výživný, silný set, jen co je pravda.
© Barbora Nosková
Podobně je na tom proměna Marka Greenawaye, legendárního frontmana neméně legendárních
Napalm Death. Co na tom, že se kapela v posledních letech moc nemění a svůj set staví na jistotách (byť dvě nové věci z chystaného alba v Praze zazněly, to je fakt) - pořád je to neskutečný nářez. Jejich chřestivý, výrazově primitivní grindcore, který nepolevuje na vysokých obrátkách má i při opakovaném zhlédnutí neskutečně drtivou energii a výrazně kritický osten.
Ničivý set, který názorně ukázal (a ukazuje to neustále), jak vypadá taková destrukce hudbou. Destrukce očistná, katarzní.