Milan Urza je především básník. A je jedno, jestli svou lyriku dává dekadentnímu uskupení První hoře nebo ji vnáší do textů městského folku Kaspara Melichara či do své první sólové desky. Ta je sbírkou o životě, krátkým zamyšlením nad tím, co je v něm vlastně důležité a podstatné.

Vůbec nevadí, že některá témata se v jeho textech znovu objevují, ať už je to dětství v "Ukolébavce", které připomene podobně nostalgickou "Všechno znovu začíná" Kaspara Melichara, či pomíjivost a konečnost života v "Testamentech", navazující na titulní "Velkou derniéru". Nejde ale o opakování téhož, spíš o prohlubování úvah, které jsou pro autora důležité.

Texty jsou na nahrávce zásadním pilířem, a pokud není posluchač vyloženým cynikem, pak ho bude mrazit téměř z každé písně. Urza skutečně přichystal nebývale silnou autorskou výpověď, kde každý part je přehlídkou působivých básnických obratů, metafor, magična i oslavy prosté lidskosti.

Novinka je oproti předchozí tvorbě více nakročená do country. S americkým žánrem si Urza pohrává v náznacích ("Dům bez oken", "Prokletá"), ale i se zjevným odkazem ("Poslední kántrymen") a velmi zdárně jej napojuje na svůj typický urbanfolk. Povedené jsou i aranže, které jednoduchým písním vkládají atmosférický opar skvěle korespondující s povahou sdělení.

Nejlepší momenty kolekce bude mít zřejmě každý posluchač jiné, neboť každého se může dotknout jiná myšlenka. Výrazným kusem jsou ale rozhodně niterné "Testamenty" ("Za chvíli zapomenem, co jsme si slíbili, i to, co jsme si přáli, dvě můry nad plamenem, tak tanči ještě chvíli, dřív než tě spálí"), temně baladická "Podzim a stín" ("Jemně se snáší listí a padá do louží, náhle se můj vlastní stín zvláštně prodlouží, zašeptá: 'Nechce se mi žít v tohle světě plným lží,' a odchází") či odlehčená "Hříšníkova zpověď" ("Bože, můj bože, už nebudu pít a tklivý verše psát, poraď mi, můj Bože, jak mám správně žít a věrně milovat, v pekle prý čerti mučí duše básníků").

"Málem bych zapomněl" Milana Urzy je krásným albem s hořkosladkou poetikou, silnými texty i poutavým instrumentálním doprovodem, kterým jeho tvůrce dokonce překročil vysokou laťku nastavenou "Velkou derniérou" Kaspara Melichara. Je to nevšední album nevšedního autora, který na něm působí jako básník ze starých časů, přenesený do nové doby jen omylem. Přesto je to dílo ideální pro současného posluchače, kterého snad donutí vzhlédnout od displeje a prohlédnout si některé z tajuplných zákoutí, o kterých pojednává.