Letem světem Žižkovem

Záznam je to logicky kusý, výběrový a subjektivní, byť jedním z kouzel celé akce je i možnost jít po ulici a náhodně zapadnout do některého z klubů.

Čtvrtek 22.3.

První večer byl přesně takový. Přijel jsem na blues a pak skončil u zasněného alternativního popu. Můj první cíl byl jasný - legendární hospoda U Vystřelenýho oka. Solidně zaplněná už od první kapely Don’t Ask, Don't Care, ale také solidně přetopená. Žhnoucí pec zatápěla hlavně muzikantům, ale nevypadalo to, že by to kterékoliv skupině v Oku vyloženě vadilo. Již zmínění Don't Ask, Don't Care si vystačili pouze ve dvojici kytara (ještě ke všemu velikostí poloviční, akustická, ale elektrifikovaná) a hlas. Ale jaký! Zpěvačka sice o pauzách působila značně nesměle, na emotivním projevu to ale znát nebylo.

O kvalitách chrudimských John Hayllor jsem měl již jakés takés povědomí. Pověst neotřelé formace naživo jen potvrdili. Dostatečně tvrdí, vybaveni vlastním anglicky zpívaným repertoárem, výborně sehraní, sebejistí. Holt, když kapela vznikne spontánně a je v ní chemie, okamžitě se to pozná. Následující Špinaví lůzři na tom co do energie a nasazení nebyli jinak. Přiznám se ale, že na mě více fungovaly převzaté věci, včetně takové "Lady Madonna" od The Beatles. Vlastní česky zpívané písně byly přece jen textově i hudebně slabší. Potenciál zde ale rozhodně je.

Na cestě do Paláce Akropolis jsem zapadl do podniku s lákavým názvem U Zelenina. Ten večer zde patřil zasněnému alternativnímu popu. Barevná světla, z osmdesáti procent dívčí kolébající se publikum, čtveřice mladíků Good Times Only. Zůstal jsem, zasnil se v barevném pomalu se vlnícím světě - jaký to kontrast proti živočišné energii ve Vystřeleným Oku - a zmizel, doufaje, že stihnu Načevu v Akropoli. Nestihl. Tečka za čtvrtkem tedy patřila Folkotronce, polské mladé dámě, která si vystačila s počítačem, MIDI klávesami a mikrofonem. Špatné to nebylo.

Pátek 23.3.

V pátek jsem začal tam, kde jsem ve čtvrtek skončil. Akropole patřila rocku v oné modernější, alternativnější podobě, která od žánru čeká přece jen trochu více. Mladý objev Pris nedávno vydal debut, v Akropoli ukázal, že jeho potenciál dlí v živém hraní. To, co bylo na desce poněkud bez šťávy, mělo live úplně jiné grády. Svůj podíl na tom určitě měl i důkladně ohulený zvuk, který trochu pohřbíval zpěv, zato libě vibroval útrobami. Neméně intenzivní byli i Manon Meurt, zdatně navazující na to nejlepší ze shoegazeu. Hodně stavěli na atmosféře, svoje hudební kusy nehnali nijak divoce dopředu, kreslili je sice rozmáchlými, zato přepečlivými tahy.

Z kopce pod kopec, ve Stormu to zrovna roztáčeli The Rocket Dogz. Jak výstižný to název! Rockabilly se absolutně hladce spojilo s punkem a tahle hrubozrnná divočárna měla celý klub okamžitě na lopatkách.

Nijak neubrali ani Belgičané Thot. Ty sice z pozice headlinerů dne vytlačila domácí klubová stálice Vypsaná fiXa (na spoustu zájemců se ani nedostalo), byla to však škoda. Thot jsou totiž příjemným závanem v rockové muzice, který je rozhodně hodný pozornosti. Z omezené - časem i prostorem - klubové show dokázali vytěžit maximum. Pódium si vyšperkovali světelnými tyčemi, dámská polovina kapely nasadila na hlavy zdobené čelenky. Za promyšlenou světelnou show se však skrývala i poctivá hudební smršť, která publikum poměrně rychle strhla. Set se opíral o poslední desku "Fleuve", která je poctou evropskému vodstvu a kultuře, v muzice se tak prolínaly různé styly, hudba mohutněla i slábla, přibírala nové a nové přítoky i vlivy, byla proměnlivá, set nenudil. Až jednoho zamrzelo, že byli Belgičané v programu letošního roku utopeni poměrně hluboko a na headlinera byla pasována fiXa, kterou na domácích pódiích není problém ulovit.

Sobota 24.3.

Podobná situace se opakovala i v sobotu v Paláci Akropolis. Ale nepředbíhejme. Pokud v pátek patřila Akropole alternativnějšímu pojetí rocku, sobota byla výrazně dřevní, stojící téměř výhradně na ostrých kytarách. Mladíci Baro Chandel zaujali už svým nedávno vydaným a nutno říct, že vyzrálým debutem, v sobotu navíc potvrdili pověst výborné živé kapely ze staré školy. Tvrdý stoner rock, výrazné riffy, neúnavný vokál a hlavně velmi energické vystoupení, které vyloženě strhávalo - to byly hlavní prvky jejich show.

Zážitkem z poněkud jiného soudku byli První hoře. Ti se vydali cestou bizarní rockové muziky, cestou, kterou prošlapával třeba Pražský výběr. Jevišti dominoval křepčící šašek s akordeonem, kterému na čepici místo rolniček svítily diody, zahanbit se nenechal ani klávesák a vokalista v podobě jakéhosi indického gurua, který uzavřel smlouvu s Ježíšem. Prapodivné, hudebně chaotické, vizuálně vděčné.

Pořadatelé u polské sludgeové úderky Dopelord avizovali, že poteče krev z uší. Cítím se trochu zklamán. Ani v první lajně nebylo potřeba sahat pro špunty do uší. Jejich vystoupení postavená na pomalých, těžkých hypnotických riffech tak akorát zvučela v kostech a drtila vnitřnosti, ale nebylo to nic extrémního. Hluková očistná masáž přikovala k zemi a udržela solidně našlapanou Akropoli.

Otázkou ovšem je, kolik lidí už v té době čekalo na Hentai Corporation. Přiznám se, že tahle formace, o níž se hodně mluví, mě baví ve své studiové podobě. Naživo mi jejich záměrně humpolácký styl úplně nesedí. Ale to je samozřejmě věc vkusu, protože na plnou (doslova) Akropoli - a to ještě spousta lidí čekala venku - působili strhujícím dojmem. Kouzlo manýristického frontmana, zdá se, funguje dobře a ta atmosféra byla skvělá, to se musí nechat. Jen škoda toho přebasovaného, zahuhlaného zvuku.

Žižkovská noc to dělá dobře. Lidí bylo všude plno, kdo chtěl přebíhat, přebíhal, kdo se naopak zaměřil na jedno místo a jeden styl, byl rovněž spokojen. Tenhle festival je unikátní v tom, kolik toho člověk může objevit. A to jsem se úplně vyhnul divadelní a literární sekci.