Historie pop music je plná mýtů, které postupně nahrazuje pravda. Kromě toho, že Britney Spears nebyla panna, i když si na to dlouho hrála, nebo že "I Will Always Love You" nepatří Whitney Houston, nýbrž Dolly Parton, se stále ještě spousta lidí domnívá, že My Chemical Romance byli největší ikonou emo-rocku. Skutečnost je však taková, že se jen svezli na popularitě tehdy už uvadajícího žánru, který přechodem z mainstreamu zcela popřel sám sebe.

Jedněmi z těch skutečných emařů byli na začátku tisíciletí Dashboard Confessional. Jejich průnik do populárních vod byl pomalý a vlastně se nikdy opravdu slavnými nestali. Alespoň ne v Evropě, doma v Americe si vyzkoušeli i stadiony. Jedním z jejich největších komerčních úspěchů je písnička "Vindicated", která se objevila na soundtracku ke druhému Raimiho Spider-Manovi, mimochodem nejlepší kolekci písniček k filmu všech dob. Alespoň podle pisatele tohoto článku.

A teď jsou zpátky. Pár let to trvalo, ale někdejší ikony fotku za fotkou a post za postem postupně znovu ožívali, až tady byla najednou comebacková nahrávka "Crooked Shadows", na které přinesli něco pro staré i pro nové fanoušky. Vyrazili s ní na turné a od té doby zase fungují skoro jako dřív.

Zástavka v německém Mnichově ale nebyla součástí turné podporujícího novou desku. Ačkoliv na plakátech a v e-shopech stálo jméno kapely, reálně koncertoval jen zpěvák Chris Carrabba a celé vystoupení bylo pouze akustické.

Přesto bylo vyprodáno. Sál Feierwerk si můžete představit jako něco mezi Futurem a malou Lucernou s tím rozdílem, že se tam můžete dívat na umělce netradičně i zcela zleva. V Mnichově se nachází ve čtvrti, kde nic moc zajímavého kolem nepotkáte ani nezažijete. Naštěstí ale stačilo to, co se dělo uvnitř.

Předskokan Cory Wells, kalifornský písničkář, který má místo slunce v duši temnotu, se schovával za knírem a kapucí a u zpěvu se občas trochu zalykal. Když ale potřeboval zabrat, křičel do toho mikrofonu z dálky, jako kdyby se snažil překřičet celou kapelu. Přitom byl na pódiu jen on a kytara. "Jestli se vám moje muzika líbí, jsem za to moc rád, pokud ne, je to taky v pohodě, úplně vás chápu." Výborná hláška. Debutové album "Wild" mu vyšlo pouhé čtyři dny před německou zastávkou a z těch ukázek, které naživo představil, se zdálo, že by mohl bavit všechny ty, kteří si užili sólový koncert Jima Adkinse z Jimmy Eat World v Rock Café.

A to je vlastně docela dobrý oslí můstek i k hlavní hvězdě, protože Chris Carrabba to měl celé postavené hodně podobně. Přišel k mikrofonu a po úvodní "The Best Deception" prohlásil hlavní rozdíl proti Adkinsovi. "Na těchto koncertech jsou jisté jen dvě věci. První song je vždycky stejný a 'Hands Down' budu hrát až úplně na konec. Co se stane mezitím, je ve vaší režii. Takže na mě klidně křičte názvy skladeb a já vám je budu hrát". "Heaven Here!" volal jsem po každé odehrané písni. Nedočkal jsem se, ale to vůbec nevadí. Primární stejně bylo, aby zahrál hlavně singly "Don‘t Wait", "Stolen" a "Vindicated", tedy ty nejlepší, které má.

Hardcore fanoušci by asi nesouhlasili, vždyť "Screaming Infidelities", "As Lovers Go" ze soundtracku k druhému Shrekovi nebo "Living In Your Letters" nejsou o nic horší, report je ale odjakživa subjektivní text, takže smůla. Anebo mohou uznat, že jde skladatelsky i aranžérsky o propracovanější díla. Dočkali se ale příznivci obou táborů. "Díky, že si mě pamatujete," byla věta, která vystihovala, jaká atmosféra v klubu, kde se bavila i minimálně jedna čtyřčlenná skupinka dalších Čechů, panovala. A to i přesto, že si oba vystupující v jednom kuse dolaďovali kytary.

Sympaťák Carrabba měl dvě, a tak se alespoň snažil ze všech těch pokřikujícím fanoušků vyhovět hlavně těm, kteří navrhovali skladby, které nevyžadovaly další přeladění. "Tam za rohem prodávám i merch a přísahám - dotkl jsem se úplně každého trička," pronesl se smíchem, a naznačil tak, že pokud jde o slávu, je už dávno nad věcí.

Že je koncert akustický, nakonec tolik nevadilo, přesto by to ale ještě chtělo repete s celou kapelou. Když totiž hrála například "Don't Wait", člověka to nutilo skákat radostí a křičet z plna hrdla. Čtyřiačtyřicetiletý frontman, jehož boční folk-rockový projekt se jmenuje Twin Forks, se ale pro tuto skladbu rozhodl odpojit mikrofony a skladbu odehrát zcela bez elektřiny. Krásný moment, kdy návštěvníci zpívali jako jeden muž, zůstane nezapomenutelný, přesto by se k němu ale rockový drive hodil mnohem více.

Silné finále v podobě "Stolen", "Vindicated" a "Hands Down" by také zasluhovalo pořádný kotel. Příležitost k "nápravě" by ale měla být příští rok, neboť kapela bude slavit výročí a opět vyrazí i na turné. A ačkoli i akustický program měl ke zklamání hodně daleko, doufáme, že u toho plánování nové šňůry dojde i na Prahu.