Je pátého července 2011. Nacházím se v prvním podlaží dnes už neexistující odpočinkové zóny s fotbálky, ping pongem a herními konzolemi. Na tomtéž místě, kde dnes stojí most s asfaltově vydlážděnou cestou. Jsem na Rock For People a opřen o zábradlí hledím z pár desítek metrů na koncert punkrockových Jimmy Eat World. Jedni ze skutečných zakladatelů žánru emo hrají jeden chytlavý popěvek za druhým, a tak scházím po schodech dolů, blížím se k hlavní stagei a než písnička dohraje, už mě lidi v kotli nosí na rukou. Z nezúčastněné nálady je tak rázem totální euforie. Pluju po rukou, Jim Adkins na mě spiklenecky mrká a spolu s ostatními crowdsurfery dáváme sekuriťákům pořádně pokouřit. Je nás totiž tolik, že se kluci svalnatí pořádně namakají, aby nás všechny stíhali snášet dolů do pitu. A jen co se dostanu zpátky do středu davu, jdu na to znovu...

Jo, česká premiéra Jimmy Eat World se povedla. O dva roky později se u nás jinak poměrně nedocenění Američané ukázali ještě v Lucerna Music Baru. Od té doby už ale také uběhlo spoustu času, a i když mají více jak dvacet let hrající pardálové novou nahrávku "Damage", na jejich další českou zastávku čekáme zatím marně. Netradiční sólové turné jejich principála se nám ale kupodivu nevyhnulo a beznadějně vyprodané Café V Lese muselo ustoupit ve prospěch prostornějšího Rock Café.

Večer otevřelo domácí duo Black Lion. A i když by se mladí umělci měli podporovat, k anglicky zpívanému poloakustickému folku s prvky blues, které muzikanti kdovíproč označovali jako country, se slova chvály hledala stěží. Vizuálně nesourodá dvojice slušně vypadajícího a sofistikovaně hovořícího zpěváka Kuby hrajícího na španělku a zvířecí živočišnost potetovaného Vegy hrajícího nejen na elektrickou kytaru, ale také ve Wild Tides, místo namlsání na hlavní chod spíše uspávala. Distingovanému projevu scházela uhrančivost, verva, schopnost strhnout, zkrátka opravdové emoce, které by vás donutily vnímat každý tón a viset muzikantům na každém slově.

Tytéž vlastnosti ale hlavní hvězdě večera naštěstí nechyběly. Jim Adkins stál na pódiu sám a s akustickou kytarou kolem krku přehrával zejména hity své domovské kapely, zapálení pro věc ale bylo znát od první písně až po tu poslední. Ale co vlastně stojí za sólovým turné? Proč to dělá? Blíží se snad rozpad domovských Jimmy Eat World? To byly hlavní otázky, na které měl koncert odpovědět. A když jste tak poslouchali jeden singl za druhým a nechávali Jima vymetat leckteré zaprášené kouty osmidílné diskografie, začalo vám to docházet. Arizonský rodák není na turné, protože musí schrastit další peníze do kasičky, nebo proto, že by si snad budoval základnu pro samostatnou kariéru, která by, řekněme si to upřímně, stejně mnoho lidí nezajímala. On koncertuje, protože to potřebuje. A i přesto, že samotná kytara potenciál jeho hudby spíše dusila a oči měl víc zavřené než otevřené, bylo cítit tu punkovou neurvalost, která v něm i po více jak dvou dekádách stále vibruje.

Publikum bylo mimo hlasitý potlesk mezi písněmi v průběhu večera spíše strnulé a nebýt coverů, nějakého roztleskání nebo sborového zpěvu by se hudební host jednoho z dílů seriálu "One Tree Hill" nedočkal. Jen se nějak nelze ubránit pocitu, že z převzatých kousků šlo zařadit přece jen zajímavější věci než "Book Of Love" The Magnetic Fields, "Girl Just Wanna Have Fun" Cyndi Lauper či "Only Girl (In The World)" Rihanny. A nedat publiku největší hity jako "Bleed American", "Hear You Me", "I Will Steal You Back" nebo "The Middle", kvůli nimž vlastně většina přicestovala, je taktéž poněkud zarážející.

Sólová premiéra v nás však navzdory několika přešlapům zanechala poměrně pozitivní dojem. I tak bychom ale příště upřednostnili koncert celé kapely. Vždyť i ti sekuriťáci by si měli svou výplatu zasloužit.