Roky jsi byl na pódiu sám. Jaké pro tebe je mít teď za zády skupinu?

Je to super! Samota na pódiu už pro mě byla ubíjející, cítil jsem, že potřebuji změnu. Nápady začnou ze člověka padat, když má nějaké podněty. Já už žádné nové podněty neměl, protože jsem pořád jezdil sám. Začal jsem tedy dělat různé projekty typu turné s cimbálovkou, abych sám nebyl. Zjistil jsem, že už nechci, aby to byly jen projekty, ale aby to bylo to, co dělám na plný úvazek. Něco, čemu nechci věnoval jen půlrok, ale celý život. Původně jsem plánoval, že si kapelu pozvolna oťukám a odehrajeme společně třeba pět koncertů za léto. A dopadlo to tak, že jsme do měsíce od vzniku jeli turné s Pekařem. Hráli jsme spolu po celé léto, včetně koncertů s Čechomorem.

V čem se tvoje původní představa lišila od toho, co nakonec tato změna přinesla?

Asi právě v množství toho, co vše se událo. O chodu kapely jsme ale měli od začátku jasno. Když jsme ji na Nový rok založili, hned jsem na papír sepsal, jak máme znít, vypadat, jaké máme mít nástroje, kdo má produkovat desku a s kým chceme jet na turné. Vše se podařilo do puntíku splnit. A k tomu ještě pár věcí navíc. Zjistil jsem, že mít sepsanou vizi a zhmotňovat ji je pro mě důležité. Díky tomu se povedlo i to, co se zdálo být nesplnitelné. Album produkoval Martin Ledvina. Ten obvykle nepracuje s interprety, které sám nevydává, což mi zopakoval hned při první schůzce. A já na to: "To nevadí." (smích) Pustil jsem mu živák a on řekl, že jeden song můžeme udělat. Za chvíli z toho bylo EP a nakonec celá deska.

Řekl bys, že také pro pořadatele akcí je skupina atraktivnější než sólový interpret?

Pro ně je především atraktivní, když se kolem interpreta něco děje. Pokud se neděje nic, jejich zájem o něj upadá. Mně se například moc líbilo, když kluci z Nebe udělali speciální projekt - koncerty s planetáriem. Jezdili s ním i po festivalech, což bylo skvělé. Přivezli totiž v podstatě svoji stage, kde mohlo hrát dalších pět kapel. Několikrát se to i stalo. Také naše nová parta pořadatele zajímá. A zjistil jsem, že když jim pak na akci zahrajeme, dokonce je to i baví.

Bylo pro tebe jako jednotlivce náročné utáhnout koncerty na velkých festivalech pro tisíce lidí?

Z čistě fyzikálního hlediska hrne skupina více zvuku. Je hlasitější, zkrátka větší bugr. Ovšem ani sám jsem neměl pocit, že bych koncert neutáhl. Měl jsem s sebou looper, kterým jsem si přednahrával smyčky. Na ty jsem pak vrstvil další zvuky. Nedostatek hluku jsem se snažil kompenzovat intenzivnější komunikací s diváky. Zjistil jsem ale, že s kapelou se dá toto vše spojit. Můžeme dělat hudbu i show. A navíc máme mnohem větší prostor pro změnu dynamiky. Baví mě, když sloky zpívám sám a refrén řveme všichni.

Zapojil jsi spoluhráče i do tvůrčího procesu?

Ano, ovšem s tím, že poslední slovo mám vždycky já. Jsem autor i interpret písniček, jméno, pod kterým vystupujeme, buduji několik let. Kdyby měl hlas každého z nás při rozhodování stejnou váhu, nefungovalo by to.

Vzpomeneš si, kdy sis uvědomil, že skupina je pro tebe správný krok?

Bylo to po turné s cimbálovkou v roce 2017. To pro mě byl obrovský očistec. Koncerty dopadly skvěle, ovšem utáhnout sedm lidí, z nichž většina se opravdu nebojí popít, pro mě byla velká škola. Domů jsem vždy jezdil úplně vyřízený. Řekl jsem si tehdy, že jestli jsem zvládl cimbálovku, kapela bude brnkačka.

Přesto pak trvalo další rok, než opravdu vznikla...

Musel jsem si přiznat, že to je to, co chci. Chvíli trvalo, než jsem si uvědomil, že změnit své přesvědčení není špatné. Sám už dnes ani písničkáře s looperem moc neposlouchám. Nejraději si pustím třeba Of Monsters And Men, The Lumineers, Mumford And Sons. Tedy indie folk, irské melodie. Dostal jsem se do situace, kdy jsem hrál něco jiného, než jsem poslouchal. A zjistil jsem, že to není ono. Nejde jít dlouho proti sobě. Když se to zlomilo a rozhodl jsem se, že do toho půjdu, všichni mi říkali, že jsem se zbláznil. Setkal jsem se s názory, že to neuplatím, lidé mi říkali: "Vždyť koncertů máš dost, funguje ti to, tak proč to měnit?" Jenže já si myslím, že štěstí přeje těm, kteří se nebojí udělat nějaký riskantní krok - pokud vychází z jejich přesvědčení a ne třeba z tlaku okolí. To, co se teď kolem nás děje, mi ukazuje, že jsem se rozhodl správně. Vyprodali jsme křest v Akropoli. Mně se v Praze jako sólovému interpretovi nikdy koncert vyprodat nepovedlo.

Vyměnil jsi nástroj, z kytary jsi přešel k mandolíně. Proč?

Protože mě mandolína chytla, když jsem ji viděl u The Lumineers. Původně jsem to měl vymyšlené tak, že ji koupím a bude na ni hrát náš tehdejší kytarista Petr Juhás. Jenže když mi mandolína přišla domů, měli jsme se s ostatními vidět až za tři týdny. A já se na ni během té doby naučil hrát. Pak už jsem ji nechtěl dát z ruky. Bylo to další příjemné osvěžení, měl jsem nový nástroj a doma jsem se na něj učil podle videí na YouTube. Dokonce mám na mandolínu vlastní ladění. Když mi přišla, byla totiž podladěná. Až poté, co jsem se na ni naučil všechny písničky, naladil jsem si ji správně... A zjistil, že ty písničky jsou najednou úplně jinak. Přeladil jsem si ji tedy zpátky a hraji na podladěnou mandolínu. Aspoň dnes můžu říkat, že mám svoje specifické ladění. Dokonce i Martin Ledvina mi ve studiu říkal, že to zní super, že není tak ostrá, ale má blíž k mandole. Mně se na ní nejvíc líbí to, že v popu je specifická, nikdo ji moc nepoužívá. Odlišíme se tím od formací, které hrají podobný styl jako my, což je u nás třeba Jelen.

Další novinkou jsou vlastní texty. Dlouho ses jim bránil, na této desce ses do nich ovšem pustil.

Je to tak. Zjistil jsem, že nechci, aby tady byla druhá varianta Pokáče, který mi texty psal na minulá alba. Vlastní texty pro mě byly další výzvou. Usoudil jsem, že čas uzrál. Chtěl jsem si celý koncept udělat tak, aby mě bavil. Když už kapela a nový nástroj, chtěl jsem ty změny dotáhnout do konce. Nedílnou součástí této skládačky je také náš koncertní dresscode - bílé košile, kšandy a klobouky. Byl bych rád, aby si lidé, když se řekne Voxel, představili nejen písničky, ale i to, jak vypadáme.

Ke které z nových písní máš, třeba právě díky textu, nejsilnější vztah?

Hodně osobní je pro mě singl "Milion výmluv". Napsal jsem ho pro svou ženu a vracím se v něm k náročnějšímu období, kdy to vypadalo, že půjdeme od sebe. Naprosto přesně si pamatuji, jak jsem ho před čtyřmi roky v autě mezi koncerty psal. Bylo to v době, kdy jsem ani moc nepobýval doma a nechoval se zrovna nejlépe. Nevěděl jsem, zda se mnou moje žena ještě vůbec chce být. A tak ze mě vypadla tahle písnička. Vzpomínám si na to, jak jsem jí song poprvé pustil. Hned pochopila, o čem je. Začaly jí stékat slzy po tváří, usmála se na mě, objala mě a políbila. Spadl mi obrovský balvan ze srdce a pocítil jsem vděk za to, že jsem písničku vytáhl ze šuplíku. Silný vztah mám ale i k písni "Kdy když ne teď?".

Jaký je její příběh?

Tu jsem napsal, ještě když jsme bydleli v bytě v Olomouci. Líbí se mi, když má člověk jednu větu a kolem ní staví vše ostatní. Hezky o tom mluvil Zdeněk Svěrák, který říká, že povídka je pecka a on okolo ní tvoří plod. Ta věta - "Kdy když ne teď" - je pro mě spojnicí mezi tím, co jsem často slýchal. Byly to názory od různých autorit, například od rodičů nebo učitelů. Když jsem tenkrát tuto skladbu zahrál kytaristovi Petrovi Juhásovi, který byl u vzniku kapely, ale dnes už s námi nehraje, zůstal stát jako opařený. Pak si vyhrnul rukáv a ukázal tetování. V angličtině tam stálo: "Kdy když ne teď?" Měl jsem z toho husí kůži a řekl si, že to nemůže být náhoda. Byl to pro mě symbol toho, že skupina má vzniknout. Mohu zmínit ještě jednu písničku?

Povídej.

Jde o píseň "O to tu de", kterou neprodukoval ani Martin Ledvina ani Honza Balcárek, ale zvukař Jelena Michal Citterberg. Martin Ledvina tehdy odjel do zahraničí a řekl mi, že když budu chtít něco ve studiu udělat, můžu, s tím, že tam bude právě Michal. Písnička měla být od začátku na tři doby. Když jsem ji skládal, představoval jsem si, že stojím na malém pódiu mezi lidmi a oni za nás křičí její refrén. Napsali jsme ji v bytě Martina Ledviny. Ve studiu jsme ji potom za čtyři hodiny dodělali a já ji kompletně natočil. Byla to nejrychleji nahraná skladba z desky, přitom na ní původně vůbec neměla být. Dnes jsem ale moc rád za to, že jsem ji tam zařadil. Když jsem album rozposlal dramaturgům z rádií, abych se zeptal, jaký mají tip na singl, nejčastěji se jim líbila právě tato písnička. Mně nikdy nepřipadala rádiová, spíš jsem ji vnímal jako koncertní věc. A teď to vypadá, že z ní opravdu bude příští singl.

Celou tuto etapu jsi pojmenoval "Nanovo". Měl jsi někdy pocit, že nový začátek je naprosto nevyhnutelný?

Měl. Bylo to loni na podzim, když jsem vyrazil na své poslední sólové turné. A vůbec se mi na něj nechtělo. Věděl jsem totiž, že tam budu zase sám. Je zvláštní, že když jsem tohle pocítil, turné pak skutečně bylo průšvihem. Lidi nechodili, koncerty se mnou nic moc nedělaly. Vzpomněl jsem si na období, kdy jsem hrál s DJem. Když jsem se tenkrát rozhodl, že s tím skončíme, měli jsme ještě domluvených asi pět koncertů. A všechny byly postupně ze strany pořadatele zrušeny. Vnímal jsem to jako jasnou indicii, že se na to mám vykašlat.

Promítá se ta změna také do tvého osobního života?

Ano, odstěhovali jsme se s rodinou mimo město. To jde ruku v ruce s tím, že máme v kapele samé akustické nástroje. Jsme teď mnohem blíž přírodě. Když chceme, aby bylo v chalupě teplo, nebo když si chceme uvařit, musíme si zatopit. Je to úplně jiný život. Připadá mi, jako bych tak nějak zestárl - v tom dobrém slova smyslu. Věřím, že i deska zní díky tomu dospěleji. Nedokážu si představit, že bych teď natáčel písničky typu "V naší ulici". Jsem jí za mnohé vděčný, ale dnes už bych rád hrál pro o něco starší posluchače než v době, kdy vznikla. Ještě v nedávné minulosti jsem vystupoval na akcích typu Utubering, ale už tehdy mi přišlo, že téhle cílové skupině nemám moc co říct. Jsem dvojnásobný otec, co žije na samotě a seká dřevo. Vlastně si myslím, že právě ze změny stylu života vycházejí změny hudební.