Vypsaná fiXa na sebe první deskou "Brutální všechno" upozornila možná víc, než si původně sama skupina a vydavatelská firma představovali. Čím to, když o pardubických rockerech lze jen stěží říct, že by přišli s nevídanou uměleckou porcí? Důvodem byla jednak smrtící koncertní činnost, jednak pravděpodobně dobré načasování ze strany BMG, jimž se podařilo Vypsanou fiXu vypustit do světa v době, kdy posluchači halasně trpěli nedostatkem mladých českých ne-supermarketových projektů. Řízný punk-rock jim zachutnal a nakonec se našlo přes čtyři tisíce takových, kteří si "Brutální všechno" koupili.

Novinka "Bestiálně šťastní" (exkluzivní průvodce po desce zde) by chtěla nejen na debut navázat, ale také jej překonat. V ledasčems se jí to podařilo. Prvním a zásadním nedostatkem "Brutálního všechno" byla ubíjející stereotypnost, na níž měl lví podíl hlavně Márdiho nepřesvědčivý vokál. Oboje se na dvojce zlepšilo, i když k dokonalosti je ještě cesta předlouhá. Dobře patrné to je např. v úvodních písních "Štěstí Jima Dixona" a "Palenie titonia", v nichž Márdi nechává posluchače vysledovat více než jednu pěveckou polohu. Opírá se při tom o dvě "fixácké" devizy - výrazné melodie a svištivé tempo. Ale právě punkové rytmy se na "Bestiálně šťastní" častěji nechávají alespoň na okamžik vystřídat, zpomalují, na okamžik se umlčují. Toť sympatická výhoda oproti nepoměrně neduživějšímu předchůdci.

Kapitolou pro sebe jsou texty Vypsané fiXy a také její hitový potenciál. Rozpitvávat obsahovou složku Márdiho veršů je zcela zbytečné, čtenář se musí spokojit s informací, že při jejich dekódování se dozajista nebude nudit a už vůbec nenabude plagiátorského dojmu. Co se potenciálu týče, otázku bychom měli směřovat spíše rádiovým dramaturgům. FiXa určitě není z těch souborů, které v rozhlase nezaslechnete nikdy, ovšem pravidelným návštěvníkem krátkých vln pardubičtí také nejsou. A přitom na "Bestiálně šťastní" je několik vysloveně chytlavých pecek, který by uspěly i u vyloženě mainstreamově naladěných posluchačů.

Pokud novou desku Vypsané fiXy prohlédneme nezaujatým kukátkem, pokud se odprosíme od euforického nadšení, že opět vychází řízná česká deska u velkého vydavatelství, spatříme nadprůměrně vyhlížející kotouček naditý songy, jejichž společným jmenovatelem je humor, punk a rock'n'roll. Producent Petr Fiala a kapela měli akorát více dbát na fanouškovo ucho a na finální tracklist vybrat nikoli patnáct, nýbrž dvanáct skladeb. Ona ta vzájemná podobnost z muziky Vypsané fiXy rozhodně nevyprchala, takže v závěru je jinak dobrý dojem z desky prostupován únavou a všezahrnující jednolitostí.