Jak jste se vlastně dali dohromady? Kde jste se poznali?

Michael: S Ondřejem jsme spolu studovali na konzervatoři, on byl o rok výš. Byl to hezký kluk a měl ještě vlasy. Když o mně nedávno dělali film, vzali z archivu České televize záběry, kdy jsme jako mladí hráli s big bandem Milana Svobody. To ti mohlo být tak nějak dvacet tři, mně dvacet dva. Pořád jsme byli spolu, Pražský výběr a tak dále. Richarda jsme zaznamenali až tak pět let po konzervatoři. Babička ukazovala mojí dvouleté dceři Natálce králíčka, králíček byl zlý a ukousl jí prst, tak jsem ji vzal na Bulovku. A tam jsem potkal Richarda. Poznal jsem ho podle tatínka, protože jsem každé pondělí sledoval československé novely, ve kterých často hrál. Byl na něj podobný. Začal jsem ho zlehka vnímat. Když jsme se potkali u "Penziónu Svět", započítal jsem ho do líhně a od té doby ho sleduju.

Čeho si vážíte jeden na druhém?

Ondřej: Začnu Richardem, protože to je jeho koncert, my jsme jenom hosté. Richarda si vážím jako osobnosti a toho, jakou muziku dělal. Vždy patřil k inteligentnímu popu, což nebývalo zvykem, aby byl pop inteligentní, obzvláště ne v minulém systému. Bavila mě syntetizátorová hudba s Banketem, kterou dělal na začátku. Průběžně jsem ho sledoval, jak dělal s Jarem Filipem. Zíral jsem, že pod jednou písničkou byl podepsaný - hudba: Jaro Filip, text: Richard Müller, pod další písničkou podepsaný - text: Jaro Filip, hudba: Richard Müller.

Richard: Dobře to znáš. (úsměv)

Ondřej: Písničky si měnili. Pak jsme se potkali v bazénu hotelu Atom po koncertě v Ostravě. Průběžně o sobě víme, leč tohle je nádherná příležitost, kdy spolu strávíme najednou vlastně víc než měsíc, 38 koncertů. Předpokládám, že si o spoustě věcech budeme povídat jak na pódiu, tak pod ním. Michala si vážím od prvního okamžiku, kdy jsem ho potkal. Na konzervatoři byl považován za génia. Výjimečný člověk, který měl osobitý způsob hraní, protože má šíleně velký chodidla, a jak ťapal, devastoval tím basové pedály u varhan.

Michael: Zas tak neťapu.

Ondřej: Pamatuju si, jak jsi ťapal u Federa. Takže prvně jsem si všiml jeho ťapání a posléze psal docela dobrý věci. Jezdili jsme spolu hrát po světě. Představte si, v roce 1978 jsme byli ve Španělsku a jeli jsme mým wartburgem, Kocáb, Svoboda a já. Auto se mi rozbilo, Svoboda tehdy poprvé viděl motor. Michal mi pak dovnitř narval svatou kytku, poté, co jsme navštívili svatý kopec. Měli jsme co dělat, abychom se tam s ní vůbec vešli.

Michael: Svatý kopec… To byl největší ekumenický klášter ve Francii poblíž Lyonu, jehož převor se rovná papežovi. Udělali tam příšernou scénu, že jsem se s převorem bavil. Ale to je, jako byste se bavili s Bohem. Byla to mimořádná chvíle, jenže ateista Soukup to nepochopil.

Ondřej: Jsem ateista, bylo to něco vidět rozklepaného Michala, jak mu dává demáče, které on vzal a někam zahodil, a za to mu přinesl svatou kytku. Byl to nějaký velký fíkus, kvůli kterému jsme v autě neměli ani trochu místa.

Michael: Byla to drzost ode mne.

Jak to pokračovalo?

Ondřej: Samozřejmě jsme sjeli ze svatého kopce a kytka letěla do příkopu. To bylo příšerný. Pak jsme tlačili auto, co se rozbilo v Paříži. Michal tam měl bratrance, kterého chtěl navštívit, ale nenašel ho, protože nevěděl, jak se jmenuje a kde bydlí.

Michael: Příhod bylo hodně. Ondřej je starší, a tak jsem k němu měl obdivný respekt. Stejně jako k Milanovi. Oba jsem obdivoval a nikdy jsem nevytvářel vůči jednomu z nich rivalistický vztah. Což je u většiny lidí v oboru pravý opak. Měl jsem ho rád, ale jak řekl, že jde ke Gottovi za prachama, jedno mi to nebylo.

Ondřej: Byla to Sophiina volba… Psal strašně dobrý věci, pamatuji si jeho absolventskou práci, kterou pak prodal do několika filmů. Upřímně říkám, že je škoda, že odešel do politiky, mohl napsat tolik dobrých věcí.

Michael: Neboj, to ještě stihnu.

Ondřej: Jsou skladatelé, kteří každý den napíší kus hudby, protože mají panickou hrůzu z toho, že o tu schopnost přijdou. Člověk musí pracovat kontinuálně, aby tu schopnost v sobě generoval. Co my víme, co by z tebe za patnáct let, co jsi byl v politice, vypadlo? Mohly to být perly. "Odysseus" byla fantastická věc.

Michael: Promarnil jsem hodně času, to je pravda.

Ondřej: To je hrozná škoda, protože hudba zůstane, kdežto kdo byl v politice, tam zůstanou fragmenty a další generace nebude vědět vůbec nic, ale hudba mohla zůstat a to je upřímně škoda.

Michael: Nemyslím si, jak říká Ondra, že kdybych nebyl v politice, tak bych skládal, to ty nikdy nevíš. Věci, do kterých jsem se zapojoval, zase vytvořily tady prostor pro svobodu a to je taky důležitý.

Ondřej: Ale to bylo strašně důležitý ze začátku, pak se ta situace stabilizovala.

Michael: Je to pravda. Člověk se má držet svého kopyta. To se mi, pravda, nepovedlo.

Když jsme u skládání filmové, divadelní a muzikálové hudby - když jdete do kina na film, vnímáte děj, nebo se soustředíte spíš na hudbu? Dokážete se od toho oprostit, nebo je to pracovní deformace?

Ondřej: To je pracovní deformace samozřejmě. Okamžitě vnímám hudbu. Stíhám většinou všechno, ale okamžitě mi běží, jak je to udělaný, co je jak použitý, jaké kombinace syntetiky, symfonického orchestru nebo sólových či etnických nástrojů, ruchy zakomponované. Ono to působí strašně mysticky, ale když si poslechnete soundtrack, zjistíte, že samotná hudba není komplikovaná a nemá takové grády jako v kině namíchaná s dějem a ruchy.

Ale zpět k turné, které vás čeká. Kdo s tím přišel a proč teď, když třicet let od vydání desky "V penziónu Svět" uplynulo loni? Nehodilo se šňůru spíše zrealizovat tehdy?

Richard: Vůbec jsem nad tím v tomto smyslu nepřemýšlel. Musím se přiznat, že mě to těší. V této kombinaci jsme se přimotali do tohoto výročí, které uctíme společným turné. Třicet osm zastávek. Jsem zvědavý, kdo první odpadne. Začínám se bát.

Michael: To bude dobrý. Když si budeme chtít sednout, sedneme si na připravenou barovou židličku a šanson pak jde ještě líp zpívat. Nejde o show, ale o to to zazpívat dobře a prožít to a to se povede. Nebojím se ponorkové nemoci. Každý už máme schopnost nerušit sounáležitost. Richard má odvahu po koncertě odejít na pokoj, což je důležitá věc, já taky, Ondra taky. Mladé kapely si myslí, že spolu musí pařit až do rána, ale pak jsou z toho vyčerpaný, hádají se a rozpadají. Budeme spolu trávit čas, ale zároveň si půjdeme každý po svým a budeme si ještě dělat svoji práci. Hlavní poselství vidím v tom, že je to česko-slovenské turné. Tím, jak to stále říkám, začnu být klukům za chvíli protivný, ale jsem umanutý přes společenský význam akcí. Budeme teď takoví tři chlapi v chalupě.

Kdy vás vůbec napadlo uspořádat toto turné a vrátit se ke známé desce? Jak probíhala příprava?

Richard: Není to tak dávno, co jsme k tomu dospěli. Bylo třeba se nejdřív potkat. S Ondrou i Michalem jsem velký kamarád, ale měl jsem potřebu, abychom si o tom všem nejdřív popovídali a poté si vyzkoušeli, jak to půjde s kapelou. Zkoušeli jsme jen dva dny. Když povíte normálnímu smrtelníkovi, že koncert s osmičlennou kapelou zkouší dva dny, tak zůstane zaskočený. Pamatuji si, že když jsem hrál s Američany, měli jsme jeden den jednu zkoušku, druhý den další a třetí den koncert. Omar Hakim si za první den napsal do not polovinu repertoáru, druhý den druhou a třetí jako jediný neudělal chybu a odpálil koncert. Takový mi to přišlo i teď. Když se Michal postavil k mikrofonu, hned jsem začal cítit "Penzión Svět", "S cizí ženou v cizím pokoji". Věděl jsem, že se nestane žádná chyba, nešlápne se vedle.

Ondřej: Viděl jsem tento koncert. Četl jsem rozhovor s Richardem, ve kterém mluvil o bubeníkovi Hakim. Říkal, že zkoušeli tři měsíce s Madonnou, když s ní jeli na turné. Tady jsme zkoušeli dva dny a já z toho mám lepší pocit. Vzpomněl jsem si na Karajana s Bernsteinem. To byli takový dvě hvězdy, protipóly, oba patřili k nejslavnějším dirigentům své doby. Karajan vše nazkoušel, Lenymu zkoušení vadilo. Zastával názor, že jak to není nazkoušený, je v tom více napětí, všichni se víc soustředí, prostor na chybu tam je, ale lidi to o to víc motivuje a elektrizuje, aby podali co největší výkon. Něco na tom je, tento princip mám mnohem radši, než když to je hystericky nazkoušený.

Michael: Jak která hudba. Tahle je výrazová, jde z hloubky. Má právo na určitou neučesanost, syrovost. Když jste inteligentní muzikant, vidíte do hloubky. V podstatě se v tom nedá ztratit. Za celý život se mi nepodařilo ztratit se v písničce. Ale pak máte materiál Pražského výběru, který je technicky náročný. Tam zase zkoušíme hodně, je tam dost technického hraní, u kterého nepotřebujete výraz ani prožitek, abyste to správně zahráli. Proto se na toto turné těším, tady na to takový nárok není, jde spíš o to, aby šel prožitek z každého z nás. Zkoušení může způsobit, že vám to zevšední. Nebo že vás to začne otravovat a to je to nejhorší. Když jsem viděl zpívat Richarda, bylo to bez problémů, bez jakýkoliv chyby, protože vidí hluboce do skladeb. Kapela je vynikající, tři sboristky zpívají nádherně.

Ondřej: Richardovi muzikanti jsou technicky vyspělí a mají citlivý přístup k hraní.

Richard: Myslím, že se podařila spontánní sestava. Nebývá to zvykem, ale i lidsky fungují, to je obrovská záležitost. Můžete mít kapelu sestavenou z hudebních géniů, a nerozumíte si. Toto je naopak.

Michael: Když jsme byli mladí, pěstovali jsme s Ondrou muzikantskou škodolibost, kterou mají hudebníci rádi. Ale to vám k tomu musejí dát příležitost. Trumpetista udělal kanára, na půl dne jsme se tomu smáli. Tady se to nestane. Kapela neudělá chybu, tím pádem máte klid. Muzikanti jsou vynikající, to dřív nebylo.

Nedalo moc velkou práci všechny ty písně oprášit?

Michael: Nepotřebujeme ani minutu. Všechno zazpíváme. Když mě vzbudíte v noci, vzpomenu si na text. Mám to zkrátka zažitý.

Prošly skladby nějakými úpravami?

Richard: Neřekl bych. Velmi jsme se přiblížili k originálu.

Zahrajete všechny písně z alba, nebo jste s těmi od Petra Hapky a Hany Hegerové museli ještě nějaké vyřadit?

Richard: Je mi to hrozně líto, ale kapelník mi vysvětloval, že nejde zahrát všechny. Koncert nemůže mít tři hodiny, to by se lidi zbláznili. Je mi líto, že tam Michal nezazpívá všechny písničky.

Michael: No, třeba "Benefice černých koní" se taky nikdy nedělala.

Richard: To jsou šílené pecky.

Ondro, jaká bude vaše role. Budete hrát na basu, nebo na klavír?

Ondřej: Taky jsem nevěděl, co tam budu dělat. (smích) Budeme si povídat, protože nás spojuje historie, hudební historie. Bude to improvizovaná debata, každý koncert bude jiný, protože si předtím neřekneme, o čem se budeme bavit. Uvidíme, co se stane.

Michael: Možná si na něj někde připravíme překvapující okruh.

Když jel Richard turné "Ona a On" s Adelou Banášovou, pokládala mu každý koncert jiné otázky. Už tedy asi na vše odpověděl.

Michael: Při dnešních rozhovorech jsme ho párkrát šokovali. Máme jiný humor. To je česko-slovenský problém, Slováci mají jiný typ humoru.

Ondřej: Absurditu, nadsázku chápou jinak. Budu hrát jednu věc na baskytaru, kterou jsem oprášil, naladil, vyměnil rozteklou baterku. A ještě k tomu zazpívám písničku "Ještě tě mám plnou náruč", která je kantilénová. Já vůbec nejsem kantilénový zpěvák, ale lidi to uslyší tak, jak vznikla. Autorsky skladatelské zpívání je to nejtěžší.

Michael: On ani neví, že má před sebou nejtěžší období. Na zkoušce to zpívá jako skladatelsky, to bylo v pořádku, ale pak začne přeskakovat ze skladatelského zpívání do toho opravdového, teď na sebe začne zvyšovat nároky a pak začne problém s technikou. Pokud zůstaneš v tom skladatelským, není to problém, to umíš, to děláš celý život, ale pak zařadí první gesta à la Peter Dvorský... tak na to se těším.

Ondřej: Zpívám hrozně, okamžitě bych se vyhodil ze SuperStar.

Michael: Takhle to neber.

Ondřej: Nemám rád svůj hlas, ale už jsem jednou musel jsem nazpívat svou písničku. Byla to "Pláč vítězů", kterou mi všichni odmítli. Genderově je to nekorektní, protože to napsala Osvaldová a zpívá se tam: "Čarodějky ze Salemu slítly se na kárném sněmu." Proboha, nemám pěvecké ambice, to je to poslední, co mě zajímá. Ale teď mi nic jiného nezbylo. Ale ať lidi vědí, jak vypadá skladatelský zpěv a jak vypadá písnička v původním tvaru. A pak přijde pěvec a povýší ji.