Oproti hity naditém debutu "Konnichiwa" nahrávali Mirai druhou studiovku "Arigató" jen s jedním producentem. Spolupráce s Ondřejem Fiedlerem však přinesla nečekaně pestrý výsledek. "Je tam R&B, hardcore, ukulele pop i divnověci trochu ve stylu Billie Eilish," láká zpěvák Mirai Navrátil.
Své druhé album jste pojmenovali "Arigató", což znamená japonsky "Děkuji". Komu a za co Mirai děkují?
Souvisí s tím myšlenka celé desky. Na obalu jsou vyobrazeny zlaté žíly, což není jen nějaká grafická hrátka. Vychází z japonské umělecké techniky zvané kintsugi. Japonci pomocí ní už kdysi slepovali rozbité rýžové misky. Opravovali věci, ke kterým mají vztah, a vdechovali jim nový život. Vznikalo tím něco, co mělo ještě větší hodnotu než původní předmět. Ta myšlenka se nám moc líbila, vyjadřuje totiž vděk. My děkujeme lidem především za to, jak nás přijali a kam nás až dosud dostali. A zároveň doufáme, že tady naše kapela ještě nějaký pátek bude.
© facebook interpreta První deska měla také japonský název - "Konnichiwa". Proč pojmenováváte svá alba v tomto jazyce?
Baví nás to tak. Moje mamka je Japonka, takže mám k té zemi přirozenou vazbu. Navíc je to opravdu zajímavá země, pro Čechy exotická. Najdete tam mnoho inspirativních myšlenek a filozofií, například právě kintsugi. Do budoucna bychom tradici japonských názvů rádi udrželi. Záleží ale na tom, zda se nám nadále bude dařit nacházet slova, která aspoň trochu zlidověla. Chceme, aby i Češi měli nějaké povědomí o tom, co znamenají. Jen doufáme, že příští album se nebude jmenovat "Sayonara", což by znamenalo
"Loučíme se".
Nenamítají nic proti těmto vlivům další členové kapely, kteří japonské kořeny nemají?
Líbí se jim to. Japonsko je fajn nejen myšlenkově a filozoficky, ale hezky se zrcadlí i v našich vizuálech a grafice. Pozorní fanoušci si například mohou všimnout, že na obalech desek máme kromě názvu i japonské číslice označující, o kolikáté naše album jde. Navíc věříme, že se tím trochu odlišíme. A nesplynout v davu je přece pro každou kapelu přínosné.
Oproti debutu jste tentokrát pracovali jen s jedním producentem - Ondřejem Fiedlerem. Bylo to snazší?
V mnohém ano. Při dlouhodobější spolupráci je výhodou, že si po čase všechny procesy sednou, ustálí se model, který funguje. Je to určitě jednodušší než něco s producentem nahrát a pak to posílat dalšímu člověku na mix a pak ještě dalšímu na mastering. Práce na druhé desce byla celistvější. Jen je tu riziko, že se při nahrávání s jediným producentem po čase vystřílíte. Ve finále je však deska žánrově hodně rozmanitá.
© Ondřej Pýcha To je pravda - sám říkáš, že je na ní "ukulele pop, R&B, hardcore i divnověci typu Billie Eilish". Neobávali jste se toho, že výsledkem může být guláš?
Každá naše nová písnička zahraná na španělku zní v počáteční fázi velmi podobně. To, že jí vytváříme nějaký charakteristický kabát, je dobrovolná záležitost, nikdo nás k tomu nenutí. Pestré album jsme chtěli. Je to naše svobodná cesta. Neměli jsme sadu šíleně znějících písniček, které bychom chtěli srovnat tak, aby se k sobě hodily. Naopak, ty písničky srovnané byly, ale my je rozházeli na všechny možné strany. Cítíme, že doba této barvenosti přeje.
Dokázal bys při takové pestrosti vyzdvihnout jeden song, který pro tebe desku nejvíc charakterizuje?
To bych asi nedokázal. Mám rád oba dosavadní singly, "OTCHI" a "Hometown", ale stejně tak "I přes to všechno" nebo "Achillovu patu". Oblíbil jsem si je, mám k nim silný vztah. S každým dalším poslechem se navíc moje preference vyvíjejí a mění.
Pozastavme se ještě u toho přirovnání k Billie Eilish. Chtěli byste na české scéně udávat trendy tak, jako se to daří jí na té světové?
Náš primární cíl to není. Ovšem kdo nechce být tak originální a nezaměnitelný, že ho pak ostatní následují? Takže ano, chtěli.
Nemáte ale obavy z toho, že na některé experimenty je běžný český posluchač příliš konzervativní?
Máme. Jenže pokud se do toho nepustíme my jako mladá krev českého popu, pak nikdo. Doba, kdy se tu trendy naplno projeví, stejně dřív nebo později přijde.
Také výběr hostů je rozmanitý - Ben Cristovao, smyčcový kvartet, klávesista Jan Aleš, který hraje s Lacem Deczim... Kdo z nich ve výsledku daný song nejvíce obohatil?
Těžko říct. Všechno má na desce svoje pevné místo. Smyčce jsou překrásné,
Ben Cristovao má signifikantní vibe. Člověk ho nepřeslechne. Navíc je to vlastně náš vůbec první featuring. Přitom k němu došlo neplánovaně. Ještě dva dny před odevzdáním desky jsme nevěděli, jak to dopadne. Pak jsme se setkali s Benem, strávili společně krásný den a písnička byla na světě.
Mirai
Skupina z Frýdecko-Místecka vznikla v roce 2014. Její zpěvák Mirai Navrátil a bubeník Šimon Bílý předtím působili v kapele Dolls In The Factory. Když se rozhodli pro vlastní projekt, k podpisu nahrávací smlouvy u velkého vydavatelství jim pomohla přímluva Richarda Krajča. První singl "Dítě robotí" vyšel zkraje roku 2015 a brzy se probojoval mezi tři nejhranější skladby v českém éteru. Následovaly další úspěšné písně, debutové EP "Cesta z města" i halové turné, na němž Mirai předskakovali Kryštofu. Klíčovým se pro jejich kariéru stalo v únoru 2017 vydání songu "Když nemůžeš, tak přidej". Ten se devětkrát umístil na první příčce žebříčku nejhranějších domácích skladeb v rádiu, jeho videoklip v duchu Emila Zátopka se stal hitem YouTube. Debutové album "Konnichiwa" nabídlo i další v rádiích oblíbené melodie jako "Anděl" nebo "Chci tančit". Získalo platinové ocenění a skupině vyneslo Cenu Anděl v kategorii Objev roku i tři trofeje na vyhlášení Českého slavíka. Druhé album "Arigató" uvedly singly "OTCHI" a "Hometown". Na podzim 2019 s ním Mirai vyrazí koncertovat do velkých sálů včetně pražského Fora Karlín.
Zaujme také píseň "I přes to všechno", kterou jste napsali při společném songwritingu s Davidem Stypkou v Krušných horách...
Ano, na to moc rád vzpomínám. Vyzvedl jsem Davida v Praze, nakoupili jsme jídlo, pití a všechno, co je třeba pro správné chataření. Vybaveni jsme byli tužkami, notýsky a kytarami. Chatu v Krušných horách jsme měli na víkend a byli jsme dost produktivní. Jen škoda, že ta budova už je prodaná, takže se na ni nejspíš už nikdy nevrátíme.
Jeden z nových songů se jmenuje "Achillova pata". Co je Achillovou patou vaší kapely?
Vzdálenost od Prahy. Všichni dojíždíme ze severní Moravy, což s sebou nese různá rizika. Jedno z nich se projevilo nedávno při automobilové nehodě cestou z koncertu. Svoje
hometowny ale máme rádi, a tak v nich
i přes to všechno zůstáváme.
© Ondřej Pýcha S debutem "Konnichiwa" jste dosáhli celé řady úspěchů. Kterého si vážíte nejvíc?
Velkou radost mám z Anděla za Objev roku. Ovšem mít nejstreamovanější a nejhranější písničku roku 2017 ("Když nemůžeš, tak přidej") taky není vůbec k zahození. Platinové album zrovna tak. Nebo zisk tří cen na Českém slavíku, který byl následně zrušen. Jsme vlastně vítězové posledních Slavíků.
Úspěch s sebou přináší i vyšší očekávání veřejnosti. Mohla vás při přípravě alba nějak ovlivňovat?
Ovlivňovala nás pozitivně. Když se nám daří a jsme na vlně euforie, motivuje nás to. Horší by bylo, kdyby na nás dolehla nějaká skepse. Pak by pro nás byl každý další neúspěch víc a víc skličující. Naštěstí jsme teď v tom dobrém rozpoložení. Snad bude i odezva na druhou desku pozitivní. Jestli jsem se někdy cítil pod tlakem, pak v úplných začátcích. Vydavatelství po nás chtělo singl, hit. Kapela se v takových chvílích nemůže opřít o své jméno, protože ještě žádné nemá. Neměli jsme žádné záchytné body. To je nejvíc frustrující. Když se člověk etabluje a má se čeho chytit, všechno je pak snazší. Ve finále ale stejně nakonec každého zajímá, jestli se mu daná písnička líbí, nebo ne. Alfou a omegou našeho fungování je tedy skládat dobré songy. Bez toho bychom žili ze setrvačnosti. A to nechceme.
Novou desku představíte na podzimním turné, poprvé ve velkých sálech. Máte respekt například z Fora Karlín?
Máme. Už jsme tam sice hráli na předávání Cen Anděl a na dalších akcích, ale to není stejné. Spíše než z velikosti sálů plyne pocit zodpovědnosti z toho, že tentokrát to bude náš samostatný koncert. Navíc je skoro vyprodáno už teď. K dostání je posledních pár desítek lístků. V Brně už jsme první koncert vyprodali, vstupenky na druhý zmizí do pár dní.
Bude velikosti prostorů přizpůsobena výprava koncertů?
Určitě půjde o nejvýpravnější turné, jaké jsme kdy měli. Přesto nechceme spoléhat na pompéznost. Jsme spíše kapela, co je blíž lidem, která sází víc na interakci s fanoušky než na bombastičnost a okázalost. Bude to velké, světel je požehnaně. Ale obrovské projekce a LEDky, to už má dnes kdekdo. My chceme jít trochu jinou cestou.
© Lucie Levá Album v rádiích aktuálně reprezentuje singl "Hometown". Máš při té velké proci koncertů a dalších povinností ještě čas se domů v klidu vracet?
V klidu sice ne, ale jednou dvakrát za týden se domů podívám. Navštívím rodinu, zaběhám si a nasaji trochu toho tepla domova. Na to, abych přijel na týden a
chilloval, bývá ale čas jen o Vánocích.
A jak často jezdíš do Japonska?
Zhruba jednou za dva roky. Naposledy jsem tam byl letos v únoru, ale jen na jediný den. Letěli jsme z Vietnamu na Havaj a v Japonsku jsme měli mezipřistání. Za pět hodin jsem tam snědl asi čtyři hlavní jídla - tamní kuchyni zbožňuji. Předchozí návštěva se datuje do roku 2017, kdy jsme tam točili klip "Pojď, zapomenem".
Je v Japonsku nějaké povědomí o vaší tvorbě, alespoň mezi tvými známými?
Myslím, že povědomí je nulové. Podle statistik si tam sice pár lidí naši hudbu pustilo nebo koupilo, nejspíš za tím ale bude název, "Mirai" se totiž jmenoval i tamní úspěšný film, vysílal se také seriál "Mirai Nikki". Proto se na nás občas nějaký Japonec proklikne. Kdo ví, možná tam jednou uděláme alespoň koncert pro naše krajany.
Napadlo vás přetextovat své písničky do japonštiny?
V kapele jsme o tom mluvili, ale zatím to byl jen nápad, k jehož realizaci nedošlo. Už v desetimilionovém Česku jsme zaneprázdněni mnoha povinnostmi. Ani si nedokážeme představit, jaké úsilí musí být za úspěchem na tak velkém trhu, jako je ten japonský. Raději proto zatím nemáme velké oči.