Jakub König si před dvěma roky zhmotnil jeden ze svých snů. Orchestr Zvíře jménem Podzim. Kapelu více než desítky skvělých muzikantů. Spolek patnácti lidí, který dát dohromady, zorganizovat a časově sladit není úplně snadné. Proto také tenkrát, když všechno začínalo, mluvil o jedné desce a šňůře. Pak připustil, že možná bude i EP. Na koncertech skupina hrála skladby, co na desce nebyly. "Nejsme sami", "Vlčí srdce", "Mikrodramata". A je skvělé, že to nakonec všechno prorostlo v celou regulérní druhou desku. V "Září".

Za dobu své existence se formace semknula ve smečku, která dodržuje své rituály. Možná trochu s inspirací od Kiplinga, mnohem pravděpodobněji ale intuitivně a přirozeně. Prožívá společné příběhy. A tu energii, magii, naplněnou touhu, splněné sny a lidské proměny a přerody, to všechno a ještě mnohem víc přenesli její členové do aktuálního "Září". Desky, na které se nebáli úplně odkrýt. Být upřímní sami k sobě. Říct toho na sebe opravdu dost a tou bezbřehou otevřeností plně odhalit svá nitra. Svý duše. A nebát se u toho, že to může znít pateticky a možná směšně (což nevím, jestli se podaří mně v těchto řádcích, kapela však do vod patosu rozhodně nespadla). Jakože jít s kůží na trh. Úplně se obnažit. A věřit si při tom. Což je vždycky chůze po ostří.

Ta patnáctihlavost by mohla leckoho zabít, Zvíře ale ví, kdo má kdy co dělat, každý má své místo, svou roli a svůj čas. Ondřej Mataj přesně udrží v napětí "Vlčí srdce", Marie Kieslowski září v úvodní skladbě, Veru Linhartová propluje nocí "Psích snů". Klíčovým je pro "Září" ale Aid Kid, který spolu s producentem Pjonim zavedl "Září" (stejně jako předtím Kittchena) do zamlžených electrosvětů.

Celé album je rozdělené na vlčí a psí stranu. Jako by ale zároveň bylo samostatným organismem. Ta deska dýchá, ta deska má svůj tep, tluče jí srdce. Je velmi semknutá a celková skladba skladeb a atmosféra jakoby spíš ukazovaly jeden souznějící celek. Jeden opus. Čímž nechci říct, že by písničky nefungovaly samy o sobě, ale ta síla a pospolitost smečky je tady přenesena i na spojení jednotlivých kusů dohromady. A vlastně celou dobu, co nahrávku poslouchám, nic nepřeskakuju, nemám potřebu pouštět vybrané písně opakovaně. Jen to žít pořád a znovu celé v kuse. A objevovat ve členitých vrstvách další vzkazy a zprávy.

Ale neznamená to, že by člověk jednotlivé položky tracklistu nevnímal. "Psí sny" mi úvodem vyvolávají vzpomínky na jinou vlčí smečku, kapelu Ministry Of Wolves, "Zářící" krásně roste (o odzbrojujícím textu nemluvě), graduje a ve své osmiminutové stopáži drží pozornost (a ta basa tam!). "Podzimní pes" zahání bouřku. "Nejsme sami" pořád ještě rozdejchávám. Vítr miluje "Malej Měsíc".

"Hodina mezi psem a vlkem" je nádherná Skácelova básnická sbírka. Pak taky magický čas mezi třetí a čtvrtou hodinou ranní, kdy prý ožívají duchové a různé přízraky, a čím je člověk citlivější, tím víc je tou hodinou ohrožován. No, a "Září", to taky voní čímsi magickým a nadpřirozeným, ale neohrožuje. To spíš (citlivějšího) člověka pohlcuje a rozebírá. Neotevírá přitom jen okna, kam je možné nahlédnout. Otvírá i dveře, do nichž je možné vstoupit. A když si pak přečtete toho Skácela, zjistíte, že to sem vlastně taky patří: "Najděte dva kusy dřeva / a zkuste tlouci polínkem o polínko / Tak jsem to dělal doma / když jsem vyklepával hodinu mezi psem a vlkem / Musíte klepat do rytmu / Musíte vyšívat tím dřevem / Snad se vám podaří / probudit v sobě hvozd."

Dobrou noc.

P. S.: Chtěl jsem hodnotit 11/10, ale náš redakční systém to bohužel neumožňuje. (¯\_(ツ)_/¯ - pozn. ed.)