Od minulé tour s sebou vozíš dechovou sekci. Čí to byl nápad?

My jsme dechy měli už jednou, když jsme byli pozvaní jako předkapela Kryštofů na jejich halové turné asi před čtyřmi roky. A nedávno mě napadlo tohle obnovit. Asi jsem to někde viděla, nemá to zrovna málo skupin. (smích)

Na podzim vyrážíš na "Lovers Tour". Na co se můžeme těšit?

Je specifická v tom, že je to návrat do klubového prostředí, kde jsem měla první turné. Byl to jeden z mých největších zážitků. Poprvé přišlo pět set lidí na můj koncert a byl to vyloženě úspěch. Vědět, že si někdo ten klub přímo vyhledá a zaplatí si lístek přímo na mě a přijde, to je prostě úžasný. Chtěla jsem obnovit zase ten přímej kontakt s lidmi.

Budou vystoupení něčím specifická?

Pořád to vymýšlím. Každá tour má něco. Třeba minule mi ve Foru Karlín seděla Terka Kovalová na pianě. Já ráda dělám takové netradiční vychytávky, takže myslím, že něco takového určitě bude.

Cítíš jako nějakou výhodu mít v kapele Ondru Fiedlera, v současnosti asi nejúspěšnějšího hudebního producenta u nás?

Rozhodně. Vždycky je dobré mít kapelníka, producenta a hráče v jednom. Ondra vždycky ví, co chce od písničky, od zvuku a vůbec. Já jsem docela taková váhavá, ale Ondra to vždycky rozsekne. Vím, jak by to mělo vypadat, jak by to mělo znít, ale když si nejsem jistá, přijdu za ním a on řekne: "Vždyť je to jasný, bude to takhle!" Je skvělé, že se jeho kreativní povaha setkala s tou talentovou, a má ten obrovský talent zformovat písničku. Myslím, že jsme spolu i částečně hudebně vyrostli.

Donedávna s tebou jezdil i druhý skvělý producent - Marcell. Proč už ho na tvých vystoupeních nevídáme?

Marcel je původem lékař. Odjel do Anglie dělat doktořinu, bohužel se naše cesty rozdělily, ale v dobrém. Když někdo pět let studuje školu, která nemá s muzikou nic společného, musí dřív nebo později udělat takové životní rozhodnutí. Jezdil s námi asi rok a byla velká výhoda ho v kapele mít. Líto mi to bylo, jemu taky, ale v té době cítil, že to rozhodnutí udělat musí.

Když už jsme u těch producentů, vloni jsi v jednom rozhovoru zmínila, že bys na nové album chtěla zkusit někoho jiného než právě Ondru. Jak to dopadlo?

Myslím, že jsem se víc otevřela tomu psát s jinými lidmi. Deska "Hearts" vznikla tak, že jsem měla na starosti veškeré texty i hudbu a pak jsem přišla k Ondrovi, který to dotáhl do finální podoby, anebo on přišel s nějakým nápadem, který mi předal, abych si ho zformovala. Teď jsme se od toho oprostili. Možná i proto to tak dlouho trvá. Ale jinak to bude produkčně zase Ondrova zásluha.

A kdy se dočkáme výsledku?

Je to otevřené. Nerada dávám kreativitě deadliny, bývá to na škodu. Sama bych chtěla buď v zimě, anebo na začátku příštího roku. Mám obrovský štěstí, že mě netlačí nějaké povinnosti.

Nějakou představu, jak bude kolekce znít, už máš? Aspoň co se týče nálady?

Bude to podobně jako "Hearts" různorodý. Míchá se to od rockovýho riffu až po sólové pianové songy se sborem. Ten ucelený obrázek tam bude, ale už jsem se naučila, že i když mám předtím strach, že to nebude pasovat dohromady, tak se to potom nějak vcucne a všechno je v pohodě. (smích) Ucelený nápad to bude mít, ale styly se měnit taky budou.

Na pódiu tě vídáme ve dvou rozpoloženích. Za klavírem, nebo poskakující po stagei. Co ti sedí víc?

To je hrozně těžká otázka. Vyrůstala jsem u piana, to je poloha, ve které se cítím doma. Bez piana je to zase hrozně osvobozující, něco, co jsem vždycky chtěla dělat. Můžu běhat, řádit a tak. (smích)

Po klipu k "Enemy" jsi zmínila, že další klip bys chtěla natáčet v malém počtu lidí. To se ti povedlo s "Home", ve kterém ses dokonce vůbec neobjevila. Podílela ses nějak?

Že jsem v něm vůbec nebyla, byl záměr. Já jsem si schválně vybrala režiséra Ruye Okamuru, který režíroval klip Adama Mišíka "V tobě" a je shodou okolností můj dloulohetý kamarád. Ten nápad klipu se mi hrozně líbil. Byla jsem na spoustě schůzek, kde jsme to probírali, ale já jsem říkala, že bych to chtěla nechat totálně na něm. Akorát jsem chtěla vědět námět a dala jedinou podmínku - abych tam nehrála.

Ale potom přišel zas výpravný klip k "Lovers Do". Chybělo ti toto filmové natáčení?

Já si teda myslím, že herectví není moje silná parketa. Ale dokážu se vcítit do nálady písničky, což od toho herectví, které je po mně v danou chvíli chtěné, není moc daleko. Takže mi to zatím nějak prochází. (smích) Tady jsem ale taky nechala polskému týmu volnou ruku.

Myslím, že můžeme říct, že "Hell.o" je tvůj nejúspěšnější singl. Čím myslíš, že to je?

Je to hlavně díky nápadu a štěstí, které to posunulo do světa. Určitě ta melodie a jednoduché a nenáročné slovo hello - ať už jsi odkudkoliv, je to srozumitelné. Tyhle faktory se docela šťastně setkaly. Taky je z písničky cítit taková naděje. Je to veselé, ale zároveň je tematika poměrně snadno přenositelná na lidi. Taky se mi stalo, co u jiných písní ne. Lidi mi třeba psali, že jim to pomohlo v těžkých životních situacích, odlehčilo jim to a tak. To se moc často nestává.

I v zahraničí?

Dostala jsem spoustu zpráv i ze zahraničí, jak to lidem pomohlo, což jsem vůbec nečekala. Prostě jsem jenom napsala, co jsem v té době prožívala, a asi je z toho ta autenticita hodně cítit.

Kam teda směřuješ svou hudbu? K nám, nebo do ciziny? Třeba Instagram si vedeš v angličtině...

Já se snažím tak nějak napůl. Je důležité myslet na to, odkud člověk vzešel. Už jsem se poučila, protože jsem měla období, kdy jsem fungovala v zahraničí a měla jsem tendenci na ty fanoušky v Česku zanevřít. Ne že bych je zanedbávala, ale spíš jsem nad koncerty tady mávala rukou. Ale teď zpětně vím, že je to dost blbé nastavení mysli, takhle by to nemělo být. Člověk by měl pamatovat na lidi, kteří ho skutečně posunuli dopředu, za což jsem českým fanouškům vděčná. Cizina už je jedině přínos. Ve statistikách sociálních sítí vidím, kdo mě sleduje, a vím, že první je Česko, druhá Itálie, takže je dobrý psát tak, aby tomu rozuměli všichni. Ale třeba děkovné statusy nebo zprávy ohledně tour píšu buď v češtině, nebo oboujazyčně.

Proč anglicky i zpíváš, se tě ptají pořád. Je to vyloženě novinářský výmysl, nebo takové dotazy slýcháš i ve svém okolí?

Myslím, že to novináři hodně rozmíchali. Akorát to některé lidi možná trošku mrzí, protože by to chtěli prožívat i víc, ale nerozumí textu. Na druhou stranu je pro mě nepředstavitelné začít zpívat v češtině. Já jsem na angličtině vyrostla.

A tlačil na tebe třeba i label?

Přesně před "Hell.o" to tak bylo. Bylo venku pár singlů a vydavatelství se na to koukalo dost tak, že není venku ten hit. Spekulovali, jestli to náhodou není tím, že zpívám anglicky. Nabízeli mi české textaře, diskutovali jsme, já jsem tvrdila, že to tím není. Pak vzniklo "Hell.o", které tu atmosféru rozehnalo.

Takže jsi ráda, že jsi u angličtiny zůstala.

Přesně tak!

Taky ses jednou zmínila, že nechceš, aby z toho, že budeš psát násilím česky, vznikly blbiny. Kdo podle tebe ty blbiny u nás dělá?

Já nerada ukazuju prstem. Ale ať už je to česky nebo anglicky, muzika je dobrá, nebo špatná. Ale stalo se mi už, že v rádiu hraje kapela, kterou bych si totálně nikdy nepustila, ale nakonec z toho vzejde dobrej nápad. A určitě i v tom špatným vždycky najdu to dobrý. Ale to platí i o těch zahraničních písních.

Kdybys ale měla někoho jmenovat...?

Upřímně řečeno, jediné, co mě irituje, je současný trend dělat z neseriózní hudby a z interpretů, kteří ani hudebníky nejsou, něco seriózního, hodného ocenění. Vadí mi fakt, že nám to nenávratně kazí vkus publika. A já nerada předstírám, že fandím něčemu, co se za umění pouze vydává, ne-li ho ještě paroduje.

V česku jsi předskakovala mnoha hvězdám - Mikeu Shinodovi, Emeli Sandé anebo třeba LP. Jak se to stalo?

S LP to bylo tak, že máme v Itálii stejnou PR manažerku, která nás tak nějak virtuálně seznámila ještě v době, kdy neměla LP v Praze vůbec vystupovat. Pak když tam hrát měla, tak jsem vždycky s nadsázkou říkala, že to byla jediná možnost, jak se na ten vyprodaný koncert dostat. (smích) Což je vlastně i napůl pravda. Ale jinak jsem ji vyloženě poprosila, jestli bych tam nemohla vystoupit. Nabídky Shinody, Sandé nebo Macy Gray přišly samy - promotéři vždycky vytipují, kdo by se hodil, a pak se zjišťují podmínky a tak.

Kdybys měla srovnat koncertování před mezinárodní hvězdou a svůj vlastní koncert, liší se to?

Já si myslím, že rozhodně u těch vlastních je tíha té zodpovědnosti. Celé si to postavíš sám, je to tvoje vize a taky tvoje finance. Já jsem třeba obden sledovala, kolik je prodaných lístků, a tak. A potom, když je koncert vyprodaný, přijde velká euforie. Když jsme jako předkapela, tak mě to vůbec nemusí zajímat. Kolik se prodalo lístků, je zajímavost, ale není to na tebe. Plus je tam přidaná hodnota toho interpreta potkat, což se mi zadařilo ve všech případech kromě Macy Gray.