Pro tuzemské fanoušky byli Volbeat dosud spíš méně známou zahraniční akvizicí, a to i přes to, že za západními hranicemi patří k velkým rockovým hvězdám. Snaha tento fakt změnit započala minulý rok, kdy se Dánové stali jedním z headlinerů festivalu Rock for People. A vše pokračuje i letos - 31. října zahrají v nově otevřené hale O2 Universum.

Volbeat svým debutem "The Strength/The Sound/The Songs" z roku 2005 zaplnili dosud prázdnou díru žánrového crossoveru. Plně využili potenciál kombinace punku, metalu, rocku a právě zmiňovaného rock 'n' billy. Výrazné melodie, silné hymnické refrény a punkový náboj si rychle zamilovala většina evropských rockových fanoušků. Ze svého stylu tihle muzikanti vlastně nikdy příliš neustoupili a nejinak je tomu i v případě sedmé studiové desky "Rewind, Replay, Rebound".

Jenže na rozdíl od předchozích počinů na tom aktuálním Volbeat citelně zvolnili, ubrali na metalových riffech a přiblížili se mainstreamovějšímu zvuku, který evokuje Nickelback ("Last Day Under The Sun"), vyměklé Green Day ("The Awakening Of Bonnie Parker,") či My Chemical Romance ("Cheapside Sloggers").

Kvalitu alba nejvíce sráží poměrně plytké instrumentální linky. Kytarové riffy jsou často vyloženě výplňové a šlapající rytmika všechno nezachrání. Hlavní devízou kapely tak zůstává stále kvalitní a osobitý vokál Michaela Poulsena.

Na rock 'n' roll ale pánové také nezapomněli. Během pecky "Pelvis On Fire" si budete připadat jako na divoké tripové jízdě s Elvisem. Povedená je i "Sorry Sack Of Bones", která žánrově sahá až do prostředí hororbilly. Určitý půvab má závěrečná balada "7:24", která ale spíš než hudební pestrostí potěší textem věnovaným zpěvákově dceři. Z těch skutečně silných momentů je to ovšem vše.

Nepochopitelně pak působí krátká, ani ne minutová "Parasite", která začíná jako docela slušná píseň, vzápětí však skončí. Výsledek nezachrání ani hostování Garyho Holta (Slayer, Exodus) či Neala Fallona (Clutch), kteří svým umem stojatější vody nerozčeřili.

"Rewind, Replay, Rebound" je skladatelsky nejslabším počinem dnes již hvězdných Dánů, mnohdy balancujícím na hraně kolotočářské hudby. To, co dělalo jejich tvorbu pozoruhodnou, byla netradičně kořeněná směs stylů. Přestože recept zůstal podobný, malých změn dostál. Místo metalových riffů a punkové překotnosti převládla nyní příchuť laciného rádiového rocku a jakéhosi post-grunge ve stylu Chada Kroegera.

Nezbývá než doufat, že na pražském koncertu, plánovaném na 31. říjen, vyznějí nové kusy lépe než ve studiovém provedení a že hudebníci sáhnou i do staršího, o poznání žhavějšího repertoáru.