Ještě před oficiálním startem festivalu Basinfirefest se během dusného středečního večera konala Večírková předzvěst, která nedočkavým fanouškům nabídla mimo jiné vystoupení českých Debustrol a německých Grave Digger. Jejich energická show se plynule přehoupla do čtvrtečního rána, které už od počátku avizovalo teplotní extrémy a úmorné dusno. Počasí zkrátka diktovalo své tempo, a tak jsem se do areálu odhodlal vyrazit až na vystoupení kapely Stellaris.

Den první: Extrémy počasí i hudební jízda

Stellaris mě opět přesvědčili, že zrají jako víno. Od mého posledního setkání s nimi nabraly jejich skladby neuvěřitelnou údernost a hutnost. Zaznamenal jsem i personální změny, kdy se sestava rozrostla o dalšího kytaristu, což kapele jen prospělo. Zpěvačka Nikol právem strhávala pozornost publika - její aktivní účast v moshpitu a odvážné stage divingy jsou už skoro klasikou.

Hned po nich na pódium vstoupila Bára Basiková v pro ni netradiční roli, a to po boku blackmetalových Pačess. Kromě autorské tvorby zazněla i předělávka skladby "Černý nebe" z období Precedensu, která posluchače příjemně překvapila. Poté nás "Nomad" vzal na temnou cestu se silnou sabbatovskou esencí. Závěrečná "Eloise" byla tvrdě metalová - no, Karel Gott by se asi divil!

Finská kapela Aviana přinesla na Basin androidně pojatý metalcore s prvky djentu a deathcore. S výjimkou zpěváka měli všichni muzikanti masky bez výrazu, což jen podtrhovalo jejich futuristickou image. Jejich set byl neuvěřitelně energický a okamžitě roztočil kola moshpitu. Přestože tato kapela byla oznámena jen pár dní před festivalem, rychle si našla své příznivce - a to navzdory tomu, že se její vystoupení nevyhnulo klasickým žánrovým klišé.

Ruská Arkona s charismatickou frontmankou Mashou Scream, zpívající ve své mateřštině, tentokrát částečně opustila své darkfolkové/folklorní výlety a servírovala řádně temný slovanský black metal, ve kterém se vtělila do role Valprugy. Uhrančivě zaklínala vše kolem sebe. Co se týče medievální hudební složky, dobové nástroje jsou dnes, oproti minulosti, bohužel pouštěny už jen ze záznamu.

Aby tento den nebylo zvláštností pomálu, hned po Arkoně vystoupili tuniští Myrath. Jejich vystoupení mělo neuvěřitelné grády! Nechyběly arabské motivy, orientální tanečnice s uhrančivým pohledem a ladnými pohyby a zpěvák s podobou perského prince. Jednalo by se ale jen o laciné pozlátko, kdyby to nebylo podpořeno skvělými muzikantskými výkony a perfektní výstavbou kompozic, které mísily progresivní metal s hardrockem sedmdesátých let říznutým hlasem à la Ronnie James Dio. Celkově šlo o velmi dobrý set, který navnadil na jejich jarní turné, v rámci něhož vystoupí jako headliner. Rád u toho budu!

Následovala oldschoolová deathmetalová klasika z Polska - Vader. Ti na pódiu slavili čtyřicet let existence svou nekompromisní stylovou sypačkou. Pro ochranku šlo o signál nejvyšší pozornosti: počet crowdsurferů prudce stoupal!

U Islanďanů Sólstafir už to u mě začíná být tradicí. Kdykoli jsem je totiž viděl a fotil venku, spustil se neuvěřitelný liják. Ani letos to nebylo jinak. A tak jejich mrazivá melancholie opět dostala severské pozadí. Bohužel s drahou fototechnikou nemůžete jinak, než se utíkat schovat, a tak mi jejich set, kromě dvou prvních písní, opět unikl. Slyšel jsem je jen za stěnami pivního stanu přeplněného lidmi.

Počasí se umoudřilo až na závěrečnou katarzi, ve které ze sebe zpěvák a kytarista Aðalbjörn Tryggvason vydal snad všechno. Tolik emocí! V závěru si stoupl na ochranné zábradlí, aby se postupně pozdravil a rozloučil s fanoušky - s těmi nejvěrnějšími, kteří setrvali i v tom nejhorším lijáku.

Možná i kvůli předchozí nepřízni počasí se nekonečně protahovala následující zvuková zkouška. Se zpožděním tak nastoupili američtí hardcoristé Hatebreed. Byla to jedna z prvních kapel, kterou jsem kdysi fotil na Brutalu. Mezitím vyrostla v coreovou mašinu s ohni, paromety a nafukovací figurínou. Muzikanti předvedli klasický set a jejich styl nabídl vše, co si lze pod hlavičkou US hardcore představit, včetně obrovského nafukovacího míče pro pobavení fanoušků.

Uplynulo to jako voda a se stejnou prodlevou při zvukovce se potýkali i jejich krajané, thrasheři Exodus. Jejich výraz a výkon byl o dost energičtější než na loňském Brutalu, kde tenkrát působili trochu unaveným dojmem. Nyní do velmi pěkně zaplněné plochy sypali Bay Area thrash, kterému však na konci už trochu padal řetěz a zavánělo to jednolitostí.

To Moldavané Infected Rain si ukradli zbytek večera pro sebe. Jejich metalcore s charismatickou zpěvačkou Lenou Scissorhands byl strhující. Zmíněná frontmanka se střídavě dělila o pozornost s baskytaristkou a kytaristou a nutno říci, že bylo nejen co poslouchat, ale zároveň i na co koukat!

Závěr patřil švédským blackmetalovým Marduk a jejich funeral marši. Malá perlička: Formace nastoupila na pódium zcela netradičně. Světelné rampy totiž zůstaly naplno rozsvícené a zářily bílým světlem. A ač se kytarista Morgan dožadoval okamžitého zhasnutí, nestalo se tak drahnou chvíli. Teprve s nástupem zpěváka Mortuuse se zhaslo úplně a jeviště se během pár vteřin podařilo kompletně neprodyšně zamlžit.

A pak se rozsvítila červená světla. To prostě fotografové milují! Nějaké fotky se ale přece jen podařily, a to i díky tomu krásně nasvícenému začátku. Únava se dostavila, a tak jsem zbytek setu již doposlouchal v autě. Inu, není nad to se nořit do snů, zatímco vám hraje závěrečný pohřební pochod...

Den druhý: Deštivá jízda plná překvapení

Druhý den přivítalo návštěvníky příjemnější počasí a hned ráno to naplno rozjeli čeští symfonicko-blackmetaloví Ador Dorath. Ačkoliv jsem je neznal, zanechali ve mně velmi příjemný pocit. Jejich symfonický, leč velmi úderný black metal v postupně přicházejících divácích slušně rezonoval, nebyla to vůbec špatná volba pro start dne.

Ukrajinská Ignea pak přivezla melodický death metal se ženskou vokalistkou, která mistrně střídala growl s jemnými pěveckými pasážemi. Právě první pěvecká technika platila za její silnou zbraň, do řízného deathu navíc skvěle propašovali orientální prvky. Druhá kapela a zas trefa do černého!

Jako třetí přišla na řadu jakási repríza loňských In Extremo, tentokrát v podání Corvus Corax. Vše zůstalo při starém: středověká tvorba, dudy, hurdy-gurdy a bojové bubny, to vše v metalovějším hávu. Výtky by se našly: hlavně poněkud nahulený zvuk a častá intonace pod tónem. Své posluchače si skupina i přesto našla.

Krátce po začátku jejího setu nastoupil déšť, a to ve všech možných intenzitách. Bohužel, z tohoto důvodu jsem neviděl Sinister a slyšel jen část setu německých symfonických metalistů Leave's Eyes. Z pohledu slyšeného se jednalo o žánrovou standardku.

Počasí se konečně uklidnilo a plnící se areál mohl slyšet a vidět finské melodické deathmetalisty Omnium Gatherum. Stejně jako u předchozích Němců se zde nekonalo žádné velké překvapení - tato parta předvedla energický set v mezích svého žánru. Podařilo se jí probudit promoklý dav, který ji hojně poháněl vpřed.

Následovala klasika všech klasik: Henych 666 s Institutem klinické smrti. Byla to dobová připomínka kapely TÖRR a zavzpomínalo se i na Daniela Šakala Švarce, který zemřel loni v prosinci. Do jedné skladby nastoupil vedle Vlasty Henycha i další člen, který nahrával desku: Pavel Kohout. Byl to silný moment pro pamětníky.

Jistota, která nikdy nezklame a pobaví, to jsou Steve 'n' Seagulls. Jejich předělávky známých písní od mistrů jako Led Zeppelin, Iron Maiden, Journey, Deep Purple, ZZ Top, AC/DC a dalších již zaplněný areál dostaly svým zručným a ryčným bluegrassem do varu a rozpohybovaly lidský vláček napříč davy. Opět další z povedených setů, který potěšil instrumentální zručností a svou zábavností.

Poté nastoupili francouzští Rise of the Northstar, kombinující metal a hip hop. Vzdáleně připomínali Beastie Boys. To už jsem přenechal mladším ročníkům, byť styl pochází z osmdesátek, a šel se konečně najíst.

Doomoví Tiamat - to je jiná káva! Po jejich posledním vystoupení na Brutalu jsem z nich měl trochu obavy. Ty se ale ukázaly jako liché. Frontman Johan Edlund sice už trochu sešel, ale nacházel se ve výtečné hlasové kondici. Jeho charismatický a vemlouvavý hlas se přítomným dostával do hlavy a temné melodie nás přenášely kamsi do nebes. Takovou to mělo sílu!

Vrcholem, který zcela zaplnil plochu po celé její délce, se stalo vystoupení legendární zpěvačky Doro Pesch. Její koncert byl vzpomínkou na osmdesátkový heavy metal a kapelu Warlock, ve které Doro zpívala. Neúnavná Pesch hecovala diváky a provedla je svou dlouhou kariérou. Došlo na hity jako "Burning Witches" či "All We Are". Když k tomu přičteme energetickou show ostatních muzikantů, získáváme asi nejlepší vystoupení sobotního dne. Pro mě jasný top!

U nás velmi populární švédská parta Dark Tranquillity s charismatickým zpěvákem Mikaelem Stannem předvedla opět skvělé vystoupení, letos bez deště, jak se frontman zmínil. Připomněl tím události před dvěma lety, kdy zpíval na prodlouženém pódiu v dešti a sdílel tak s fanoušky stejné strasti nepřízně počasí. Vyvedený set, ale na mě už doléhala únava.

Po deseti hodinách v areálu na nohou nelze jinak než si jít lehnout. A to jsem se těšil na Belphegor, ale na začátek v 1:30 ráno mé tělo řeklo rezolutní: "Ne!"

Den třetí: Rozloučení ve velkém stylu

Ospalé ráno, nicméně radar predikoval krásné počasí. Inu, jak to ten poslední den bývá - teplo a slunce, před kterým se téměř není kam schovat. I když letos, kromě jednoho pivního stanu, přibyl další a také je třeba zmínit šapitó, ve kterém se tentokrát ukrývalo i malé pódium, kde večer hrály menší kapelky. Pro návštěvnické pohodlí vznikl i jeden větší stínící stan. Na komfortu pořadatelská agentura opravdu zapracovala: změny jsou znát a k lepšímu.

Mojí první kapelou dne se stali italští MBR. Metal za doprovodu 8bitových zvuků Atari? Proč ne! Znělo to famózně, a navíc toto instrumentální trio projevilo skvělý skladatelský a instrumentální potenciál. Příjemné překvapení.

Xandria prezentující symfonický metal se všemi klišé a patetičností mě příliš nezaujala. Následovalo dvojkombo oldschoolového thrashe a death metalu v podání Legion Of The Damned a Benediction. Ty už sledovala velmi pěkně zaplněná plocha. Vůbec se mi letos zdálo, že přišlo více návštěvníků.

Nicméně Benediction se svým nekompromisním deathem ukázali ve velmi slušné formě. A ten skvělý hutný zvuk! Nelze opomenout neustálé hecování frontmana a vybízení k povyku. Parádní vystoupení!

"Kdo kdy nehrál v The Dead Daisies, není správný rocker." To by se dalo s nadsázkou říci o této supergroup, kterou prošlo již mnoho významných muzikantů. The Dead Daisies u nás vystoupili na podzim loňského roku a nyní se na Basinu představili opět v nové sestavě. Vrátil se uzdravený Doug Aldrich a hráče na bicí Tommyho Clufetose vystřídal Brent Fitz, bubeník u Slashe.

I když se průřez jejich tvorbou s důrazem na poslední album nevyhnul nezbytným coverům, byli evidentně ve formě. Návrat Aldriche potvrdil, že skupina má neuvěřitelný tah! Nutno zmínit skvělý a bezchybný výkon Johna Corabiho.

Sacred Reich znovu potvrdili, že nepatří do starého železa. Souputníci slavnější Metalliky se pevně drží svého stylu s valivými riffy či naopak kvapíkem se zasekávačkami. Nový mladý kytarista vlévá této partě novou energii do žil. Jen škoda toho úděsného dusna a horka. Závěrečný cover "War Pigs" od Black Sabbath potěšil.

Další porce hard rocku následovala v podání dánské legendy D-A-D. Z pódia se linul pohodový, velmi melodický a nakažlivý rock. Kapela existuje již čtyřicet let! Jednalo se už jen o takové zklidnění před finále celého festivalu.

Produkční přešlap, nebo spíš nečekaný úspěch? To bylo vystoupení souboru Vitacit v šapitó. Stan se velmi rychle zaplnil a venku postávaly vyloženě davy, aby si poslechly obnovenou legendu, ač bez Ladislava Křížka či Miloše Dodo Doležala. Z původních členů zůstal v sestavě už jen baskytarista Luděk Adámek.

K mikrofonu a kytaře se postavil Alex McBeat a nutno smeknout. Jeho hlas je opravdu výtečný a návštěvníkům koncertu, včetně mě, dal na oba zmíněné pány rychle zapomenout. Bohužel jsem nemohl zůstat déle, neboť se na velkém pódiu chystalo další vystoupení. Myslím si, že Vitacit si zasloužil velkou stage.

A pak přišli Carcass. Je třeba něco dodávat? Legenda death metalu z britských ostrovů se slušivě ostříhaným Jeffem Walkerem. Znovu předvedli svou chirurgickou zručnost, s jakou se posluchačům dostali nejen pod kůži, ale přímo do nitra. Pro mě to byl důstojný a brutální závěr festivalu.

Na Moonspell, které jsem v relativně krátkém čase viděl již čtyřikrát, jsem nečekal a jel domů. Tři dny na nohou s foťákem zavěšeným na krku plus jeden večírek pro nedočkavě si vybraly svoji daň.

Závěrečné shrnutí

Festival jsem prožil naplno, a to i přes nepřízeň počasí, které se stalo spíše součástí zážitku než překážkou. Line-up se ukázal jako plný hudebních protikladů, kde se snoubí syrový black metal s 8bitovými zvuky, orientální metal s bluegrassovými covery a melodický death metal s oldschoolovým thrashem.

Jako velké plus bych vyzdvihl zlepšení zázemí pro návštěvníky. Větší stínící stany a nové pódium v šapitó svědčí o tom, že pořadatelé myslí na pohodlí. Velmi povedená akce, která i přes výzvy v podobě počasí dokázala nabídnout skvělé hudební zážitky, nové objevy a spoustu emocí. Zvuk byl většinou na velmi dobré úrovni, i když pár výjimek se našlo. Dlouhé prodlevy při zvukovkách, zejména u amerických kapel Hatebreed a Exodus, sice trochu unavovaly, ale vzhledem k náročné logistice festivalu se daly pochopit.

Basinfirefest 2025 byl pro mě intenzivním a plnohodnotným hudebním zážitkem. I přes drobné nepříjemnosti s počasím a únavou (přece jen, více než deset hodin na nohou se projeví) šlo o vydařenou akci, která potvrdila své místo na české festivalové mapě. Spousta skvělých vystoupení, energické publikum a snaha pořadatelů o neustálé zlepšování dělají z Basinu událost, na kterou se budu těšit i příští rok.