Styl, jenž se obešel bez textů a nabídl prostor virtuozitě, dokázal zplodit řadu vynikajících uskupení - Jazz Q, Energit, Mahagon - a dal tvar řadě desek, které se skví na výstavních poličkách domácí tvorby. Nakonec ale pomyslně dojel na nesporně přítomnou zahleděnost sama do sebe. Totéž se ostatně svého času stalo progresivnímu rocku. Hudbu a vyjádření utloukla vyprázdněná přebujelost a snaha o exhibici vlastních muzikantských schopností. A tu se otevírají dveře sociálně a politicky uvědomělému punku v letech sedmdesátých a alternativě s Novou vlnou v letech osmdesátých. Ale hudba se ráda vrací k vlastním kořenům a zasazuje se do nových kontextů.

Proč ten trochu zdlouhavý úvod? Protože pro pražské trio Ploy a jeho eponymní debut - mimochodem s přebalem, který by spíše slušel nějakému tomu metalu - tvoří domácí jazz rock pevnou základnu, po které se muzikanti pohybují s velkou jistotou. Základy jsou jasné, stavba samotná už roste podle vlastních plánů. Spojují se v ní vlivy jazzu, rocku, jemného náznaku klasiky, blues, progresivního rocku i lehké štrejchnutí dnes tak populárního sbližování hip-hopu s jazzem.

Výstižná je v tomto případě první strana vinylu. Ve třech skladbách jsou v různé míře zastoupeny všechny tři hlavní směry, vždy jeden je dominantní, ale zároveň se v ozvěnách objevují i ostatní. Na tomto jakémsi sampleru (který se dále rozvíjí na straně druhé, ale tam už se pohybujeme v nastavených, byť ne nutně nepřekročitelných mantinelech) tak úvodní "Intangible You" nejvíce zavání modernou, a to včetně samplu lidského hlasu, dvojka "Mood Reznor" se pohybuje v progrockových vodách a trojka s umným názvem "Dívka sázející lípu" je zase výrazně jazzová, postavená na vynikající kytaře Tomáše Brauna. Celek je zdařilý, funkční, jasně opřený o hudební tradici, zároveň ale nejde o žádnou kopírku či revival.

Obrovská devíza bezejmenné nahrávky tkví zejména v její variabilitě - žádná skladba není vatou a i při opakovaných posleších se daří odhalovat nové nápady - a také v nadhledu. Členům skupiny není cizí humor (citace dětské písničky "Ovčáci, čtveráci" v songu "Pobertové", samplovaný hlas v již zmíněné "Intangible You", cello jako integrální součást nástrojového obsazení kapely, specificky uchopený tradicionál Peta Seegera "Řekni, kde ty kytky jsou"), naopak odmítají v úvodu zmíněnou dosebezahleděnost, nestaví na odiv instrumentální umění. To zde bez nejmenších pochyb je, ale je tak nějak přirozené a pokorně slouží celku.

Za albovým debutem Ploy je cítit spousta dřiny - nejen ve studiu, ale i v letitém vstřebávání různých vlivů a jejich spřádání do podoby funkční jednotky, která se hladce pohybuje mezi žánry. Mimo to, že se jedná o kvalitní tvorbu s přesahem, která vypovídá pouze vlastní hudební hmotou a nikoliv slovem, v podtextu vzkazuje ještě jednu věc: žánr jazz rock / fusion nezemřel a má co říci i v novém tisíciletí.