Už v makrorecenzi k nejnovější eponymní desce jste se mohli dočíst, proč patřila dvojice dlouho dopředu vyprodaných koncertů v Edenu k nejočekávanějším událostem hudebního roku 2019 v Praze. Program, s nímž Rammstein objížděli svět posledních deset let, byl totiž sice fenomenální a takřka nedostižný, přesto už ale potřeboval změnu.

Takže ačkoliv by mnozí mohli spílat šestičlennému tělesu, že do setlistu zařadilo hned osm novinek, my bychom to hodnotili naopak jako jeden z hlavních kladů. Jedním dechem je ale zároveň potřeba dodat i největší zápor více než dvouhodinové show. Její první třetina totiž byla na poměry formace až tragicky vlažná. Nepočítáme-li úvodní výbuch jisker, jeli Němci na volnoběh, což u tak spektakulární scény bylo až trestuhodné.

Stage vzdáleně připomínající varhany s výtahem a jednou projekční plochou uprostřed byla tak obrovská, že čněla až nad střechu stadionu. Kapela ale její potenciál v první části využívala jen k několika blikátkům, což ještě za světla nemohlo vyvolat kýžený efekt. A vzhledem k tomu, co se mělo dít dál, se pak zpětně zdálo, jako by ten koncertní program ještě nebyl hotový.

Rammstein mají dlouhé dodací lhůty, to jsme se při čekání na novou studiovku mohli sami přesvědčit. Nepřekvapilo by proto, kdyby se už na ohlášených koncertech za rok náhle začaly zařazovat patřičná pódiová čísla i do úvodní třetiny. Bez dramaturgických efektů, bez záběrů na členy na obrazovkách a hlavně bez plamenů působili prostě trochu mdle. Ale jak už bylo řečeno, to všechno byl jen začátek.

Když se v základní hrací době dostali zhruba do poloviny a k jako obvykle nekomunikujícímu Tillovi Lindemannovi se začaly linout první tóny bolestivé "Mein Hertz brennt", začaly se dít věci. Dávný singl má i po letech sílu kamionu, a jestliže dosud bylo největší podívanou stoupající logo R+ na praporech a černý dým, tak zapálenou světlicí přiloženou k frontmanově srdci se industriální rock a pochodový rytmus začaly stávat novým náboženstvím.

Jedním z nových čísel byl vizuální doprovod k "Puppe", jedné z nejvýraznějších čerstvých skladeb. To se takhle na pódium dostal obrovský kovový kočárek, a jakmile zpěvák se svou GoPro kamerou nechal členy zamávat divákům i v zadních řadách a namířil si to hledím do útrob kočárku, viděli jsme v něm miminko strašidelnější než panenka Chucky. A co udělají Rammstein, když se jim něco nelíbí? Zapálí to. A jen co oheň dohořel, začaly miminku z pusy vylétávat strašidelně černé konfety, které zasypaly přední řady, a následně vybuchly další salvy konfet i v zadní části stadionu. Končíme? Ale kdeže! "Diamant" s kytarovými akordy vypůjčenými od Stinga jako intimní balada pro tři muzikanty v rohu pódia? Proč ne, i tihle divoši umějí být střídmí.

Chodit na koncerty Rammstein patří v Německu ke slušnému vychování a i v Praze byl stadion tradičně plný spíše našich západních sousedů než domácích, takže když Richard Kruspe vyjel výtahem vzhůru a zpoza svého pultu spustil techno remix singlu "Deutschland", pod nímž mu nejdříve čtyři členové v blikajících hábitech simulovali kolegy z Kraftwerk, načež se po povedeném fórku a zmatení diváků rozjel regulérní stejnojmenný singl, nemělo to ve zpívajícím davu takovou vlasteneckou sílu, jaká by byla potřeba. Na to bude nutno vyrazit za hranice. Už další nový singl "Radio" ale ukázal, že burcující stadionové hity R+ ještě pořád umí.

"Mein Teil" z roku 2004 potěšil jednak vůbec svým zařazením do programu, neboť ho skupina v minulých letech často opomíjela, jednak inovovaným představením, kdy klávesista Flake v kotli ne a ne vzplanout, takže si na něj Till po několika neúspěšných pokusech musel vzít plamenometné dělo. Známý, ale přesto inovovaný zážitek, přinesl i legendární hit "Du hast". Ten fanoušci v Edenu skandovali hlasitěji, než kdykoliv dříve, a jakmile si před posledním refrénem vzal zpěvák svou ohnivou kuši a vystřelil rachejtli, po níž další pyrotechnika proletěla nad hlavami diváků až k obrovským věžím se zvukovými systémy uprostřed davu a na nich ještě odpálila plamenné hřiby stoupající až nad střechu stadionu, bylo úplně jedno, kolikrát už jste od nich tento efekt viděli v minulosti. Bralo to dech.

A aby to náhodou nezačalo vypadat, že ohýnky budou u Rammstein jen sporadické, zahřály tváře návštěvníků po všech stranách Edenu ještě další a další plameny hned v následující "Sonne". Užaslé "Wow!" jste si tak mohli říct pokaždé, když se v textu jedné z nejlepších skladeb formace objevila číslovka. Hlavní část programu zakončila rovněž nepravidelně hraná balada "Ohne dich", v níž se nesvítilo pomocí mobilů, ale pěkně postaru a příhodně - zapalovačem.

Tady bychom mohli skončit a byl by to až na ten začátek skvělý koncert. Jenže to ještě není všechno. V přídavku se všichni členové přemístili na menší pódium po levé straně hlavní scény a baladu "Engel" tentokrát nedali jako mnohokrát dříve až na úplný konec a nezapalovali u ní Tillova mechanická křídla, nýbrž pozvali na scénu zpátky dámskou dvojici Duo Jatekok, která je u jakéhosi karaoke s textem promítaným na hlavním pódiu doprovodila na klavír. V tomto čísle jste si mohli na jednu stranu všimnou gentlemanství Tilla Lindemanna a Richarda Kruspeho, kdy ten první přisouval židli a druhý zase něžně políbil obě muzikantky na čelo na znamení díků. Stejně tak jste si ale mohli všimnout, jak Till zcela bezdůvodně a dost nevybíravě strčil do zpívajícího a viditelně překvapeného bubeníka Christopha Schneidera, jako by mu snad chtěl vyčíst staré křivdy.

K návratu na hlavní pódium sloužily už tradiční nafukovací čluny nad hlavami diváků, tentokrát ale frontman čekal s cedulí "Vítejte!" na břehu a podával ruku svým soukmenovcům. Vzhledem k tomu, že hned poté nastoupil aktuální singl "Ausländer", jste si možná také všimli té paralely s uprchlickou krizí a s tím, jak se k tomu v Německu staví.

Poloanglicky zpívaný hit "Pussy" znamenal tradiční stříkání semene z obřího, jezdícího pyje. Dávku pěny nejprve dostaly první řady, následně bílé konfety suplující tekutinu zasypaly celý stadion. Finálně koncert vygradoval nejprve asi největším plamenným představením v "Rammstein". A úplně nakonec ještě povinným "Ich will", v jehož závěru členové nastoupili do výtahu, a když vystoupali až úplně nahoru, zmizeli.

Ani přes nadstandardní délku se bohužel nedostalo na všechno - chyběla "Amerika", "Keine lust", "Feuer frei", "Rosenrot" nebo třeba "Ich tu dir weh". Přesto je jasné, že nákladnější show s omamnějšími efekty už minimálně letos v Česku určitě neuvidíme. Kiss, Ed Sheeran a asi i ti Muse se se svou výpravou můžou jít zahrabat. Deutschland!