A je to skutečně posluchačský oříšek. Jakkoliv se Andrej Šeban zdatně pohybuje v popové hudbě, experimentování mu nikdy nebylo cizí a na "Triplet" to jasně dokazuje. Tři alba v jediném digipacku - "Hody náhody", "Medzi sviatkami" a "Tokom" - jsou zdánlivě odděleným, ale vlastně bez hranic kupředu utíkajícím zvukovým proudem skladeb a skladbiček, který sám jeho autor nazývá kinem pro uši.

Nahrávka je prostorem pro volný experiment, který opouští tradiční hudební pojetí, práci s jasně danou harmonií, melodií či rytmem. Dopředu je posazena samotná hudební matérie, kterou Šeban tvárně zpracovává a pohrává si s ní jako s plastelínou. V podstatě se obešel bez vokálů - když jsou, jsou jen dalším hudebním nástrojem. Nejvíce prostoru dostává elektronika v podobě nejrůznějších ruchů a hluků, skrz které vystoupí tu kytara, tu klavír, jinde saxofon.

Plocha sedmačtyřiceti různě dlouhých tracků (od několika sekund až po osm minut) v celkové délce více než dvou hodin je zvláštním hudebně-obrazivým panoptikem, bludištěm, do kterého posluchače zavádí autorovy jen těžce uchopitelné myšlenkové pochody, přičemž on sám si o tom, kam se vydá a kde se bude chtít zastavit, moc rozhodovat nemůže. V jednotlivých kusech je spousta prostoru k objevování skrytých zákoutí a dosazování vlastních představ a asociací.

Trojice alb nicméně působí až příliš fragmentárním dojmem. Řada věcí je jen náčrty, úryvky bez začátku a konce, experimenty se zvukem samotným, jiné jsou téměř dokončenými skladbami, které jen čekají na úplnou finalizaci (temná "Na vychádzke"). Místy by se hodily jako soundtrack k hororovému či sci-fi filmu, jiné se pohybují v rovině ambientních ploch anebo jsou jakýmsi hudebním zobrazením konkrétních míst či situací ("Ve stanici", "Vlakom", "V prístave", "Vstup zakázaný" či podařené a funkční "Rozhovory") - to jsou ostatně skladby, které z celku nejvíce vyčnívají.

Celé to však bohužel moc nedrží pohromadě a spíše než soustředěný poslech v pořadí, jaké nám skýtá album, se nabízí náhodné přeskakování mezi skladbami a tvoření vlastních zvukových shluků.

"Triplet" prokazuje jediné - Andrej Šeban má mnoho tváří a experimentátorského ducha. Výsledku ale chybí trochu pevnější základy, fundament, o který by se dalo opřít. Tyto kousky připomínají hromadu dílků puzzle, které byly dohromady sesypány z řady stavebnic. Někdy se celek vytvořit podaří, jindy je to bohužel marné.