Když jsem si The Coral pustil poprvé, napadlo mě, že mám co do činění se zkušenou, v sedmdesátých letech zakořeněnou skupinou, zcela evidentně se dobře bavící na účet všech okolo. Skoro jsem se trefil, až na drobnost, že kapela ve složení James Scelly (kytara, zpěv), Ian Skelly (bicí), Nick Power (zpěv, klávesy), Billy Ryder-Jones (trumpeta, kytara), Lee Southall (kytara, zpěv) a Paul Duffy (basa, saxofon) má věkový průměr devatenáct let a tohle je její první opravdová deska! Nad vyspělostí alba se "pozastavili" i britští akademici a nominovali je v kategorii nejlepší album roku 2002.

Při letmém poslechu k nám promluví rock'n'rollový feeling, jaký se nosil v sedmdesátých letech. Odpovídal by tomu nejen charakter a barva zpěvu, ale také instrumentální pestrost a zvuk kytar. Takoví pomatení hippies, ťuklo by jednoho. Jenže po každém dalším otočení zjišťujeme, že tak prosté to s The Coral nebude. Vlivů, které se v jejich hudbě odrážejí, je několikero - reggae, klasický hardrock, květinový pop i typický rock'n'roll. Z výčtu si lze alespoň rámcově představit, že The Coral se zaměřují do minulosti, do časů mládí rodičů. Z té doby si berou jen nejzajímavější prvky, umně je spojují a vytvářejí tak veselý moderní retrorock, který je díky spřízněným souborům (např. The Strokes) dnes tolik populární. Na rozdíl od zmíněných The Strokes ale The Coral nechtějí znít špinavě a neupraveně, více se jim líbí roztodivně spletitá v zásadě rocková hudba, kochající se ze střídání hlasových poloh, nástrojů, tempa i rytmiky.

Ne všechno je pochopitelně optimální, The Coral se totiž vykrádají, takže podobné melodické linky lze zaslechnout v několika písních, celkově ale debutová deska tohoto britského sextetu překvapuje pozitivně. Je to dáno odvahou a radostí, s níž soubor uchopil dnes trochu zatuchlou tvář rock'n'rollu, ochotou odmítnout prvoplánově progresivní zvuk, hudební a písničkovou vyspělostí. Ne, není to deska přelomová, ani nijak výrazně originální, je ale hřejivě propracovaná, tvořená takříkajíc od srdce. Sentiment sice do hudební recenze nepatří, ale někdy nemusí být na škodu. Stejně jako v muzice není úplně špatné, když se někdo otočí dál do minulosti.