Jak si jako skupina můžete vytvořit identitu, když si vás novináři zaškatulkovali na základě skladeb z prvních dvou desek? S touhle otázkou bojují The Strokes už skoro sedmnáct let - tolik času letos uplyne od vydání jejich druhého alba "Room On Fire". Právě dobové recenze, které sice nahrávku chválily, ale zároveň vypichovaly podobnost s debutem "Is This It", zapříčinily, že americká formace od té doby dělala vše pro to, aby stínu obou počinů utekla, pokud možno co nejdál. Jenže na "First Impressions Of Earth" byli pánové přehnaně nabubřelí a na "Angles" nesoustředění. Až kolekce "Comedown Machine" ukázala, jakým směrem se budou v budoucnu ubírat - inspirací jim budiž osmdesátková nostalgie. Na novince "The New Abnormal" je již tenhle směr jasně patrný.

Co se od minule změnilo, je - alespoň podle prohlášení samotných muzikantů - atmosféra uvnitř kapely. Zatímco předchozí desky prý natáčeli čistě ze smluvních důvodů, práce na "The New Abnormal" si všichni užívali a po dlouhé době fungují jako jedno těleso. Těžko říct, jaký vliv měl na konečný výsledek producent Rick Rubin, ale nutno přiznat, že album zní celistvě a zásadně z něj nic nevybočuje. Zůstaly také esence, které vytvářejí klasický zvuk The Strokes, v čele se skvěle fungující rytmikou a zpěvem Juliana Casablancase. Ten stále dokáže být přehnaně ležérní, ale nebojí se zkoušet i nové polohy (v "Endless Summer" jde od jemného falzetu k naštvanému štěkotu).

Tahle parta vždycky byla, je a bude ztělesněním nostalgie. V textech se dá najít několik pohledů na minulost ("I kinda miss the nine to five / Do those things that you can't hide"), ale je to především hudební složka, díky niž je "The New Abnormal" hlavně osmdesátkovým retrem. Pánové šli tentokrát tak daleko, že si přímo vypůjčili několik motivů z dobových skladeb - nelze přeslechnout, že "Bad Decision" je postavena na "Dancing with Myself" Billyho Idola a "Eternal Summer" si bere od The Psychedelic Furs. A v obou případech jde o trefu do černého; prvně jmenovaná se navíc klidně může směle postavit vedle jejich největších hitů.

Pokud se podíváme, jak je kolekce rozdělená na vinylu, obě písně patří na první stranu. A ta nemá slabé místo. Určitě si zaslouží zmínku ještě otvírák "The Adults are Talking", v němž uskupení zní svěže, intimně a předznamenává, kam se se bude ubírat především druhá část nahrávky.

Ta je sice relativně intimní, ale svěže už tak nepůsobí. Původním kouzlem Newyorčanů byla schopnost napsat neuvěřitelně silnou píseň nepřekračující čtyři minuty. Méně je více. Poslední čtyři položky nejsou vyloženě špatné, jen jsou zbytečně natažené, a tak nějak splývají jedna do druhé.

Jako první ukázku jsme tehdy dostali "At The Door". Rozhodně nejde o tradiční Strokes-skladbu, spíš zní jako nepoužitý materiál od Casablancasovy bokovky The Voidz. Jde rozhodně o originální kompozici, avšak tím, že za ní následují další tři utahané kusy, se trochu vytrácí její jedinečnost. V tomto kontextu albu žalostně chybí ještě aspoň pár písní, které by jej osvěžily. "Not the Same Anymore" a "Why Are Sundays So Depressing" jsou nejcitlivější věci, které kdy Julian Casablancas pro svou kapelu napsal, a je škoda, že jsou takhle utopeny.

I tak je zázrak, že ještě v roce 2020 máme nové album od The Strokes. Všichni členové se jasně vyjádřili, že jejich srdce už dávno patří jejich vlastním projektům a určitě nemají chuť se vracet ke svým začátkům. Ty příznivce, co už roky čekají na pokračovatele prvních dvou řadovek, "The New Abnormal" nejspíše zklame. Pro všechny ostatní je důkazem, že i po více než dvaceti letech na scéně má tahle partička ještě stále co říct.