Záměrem nebylo točit další koncepční nahrávku. "Je pro nás lepší dělat teď na každém songu zvlášť a vylepšit ho na maximum, než se vyloženě nutit do toho, aby povinně splýval se zbytkem alba," prohlašovali Muse ještě před vydáním. Přesto jim z toho nakonec ucelená kolekce vypadla. Jenže na rozdíl od rockového a protiválečného "Drones" si "Simulation Theory" nedrží koncept textový, nýbrž pouze hudební.

Pod růžovým obalem super deluxe edice, jenž byl vytvořeným stejnými lidmi, kteří stojí za plakáty k "Avengers: Infinity War" a "Star Wars: The Last Jedi", se skrývá muzika inspirovaná osmdesátkovým synth-popem, co si tu a tam odskočí k chiptunes nebo elektronickému rocku.

"Jsme chyceni v simulacích," hlásala první slova na obrovitánské projekční ploše. Slunce zrovna zapadalo a formace po téměř půlhodinovém zpoždění zahájila svůj koncert skladbou "Algorithm", během níž na pódium nastoupil nejen Matt Bellamy (s rukavicí připomínající tu Thanosovu) & spol., ale i něco přes deset tanečníků, kteří s displeji přes většinu hlavy hráli na pozouny. Publikum už tou dobou bylo dávno na značkách, a i když to vzhledem k velké mediální kampani a desítkám rozdaných vstupenek v soutěžích vypadalo, že bude snad i poloprázdno, nakonec fanoušci zaplnili prostranství po celé ploše a dvou tribunách velmi zodpovědně.

Rozměrově drobný frontman nikdy nepatřil k těm, co na koncertech povídají, všechno, co chtěl světu říct, dával odjakživa do své hudby. O moc víc než děkovačky a informaci, že je to jejich největší český koncert, jsme se tedy bohužel nedozvěděli. Za to jsme ale na jeho tváři mohli zkoumat každou z nových vrásek, které si během vyhoření na konci minulého turné přivodil. Gigantická obrazovka totiž byla středobodem pódia a ať už na ní byly záběry z dění pod ní nebo projekce, k nimž se ještě dostaneme, nešlo z ní spustit oči. Mnozí tak skoro zapomínali skákat, jak fascinovaně hleděli před sebe.

Že bylo tentokrát publikum trochu klidnější než jindy, ale nebylo způsobeno jen tím. Setlist byl totiž zcela podřízen spíše elektroničtější a synth-popové části tvorby skupiny, což neplatilo jen pro ukázky z novinky, ale třeba i pro dlouho nehranou "Undisclosed Desires", která nejen že na tomto turné zazněla poprvé, ale také nevystrnadila nic jiného, a zůstala tak položkou navíc. Bellamy také ani jednou nesjížděl s kytarou na kolena, snad i proto, že ji při aktuálním turné měl v rukách spíše sporadicky. Nakonec dokonce i jednu rozmlátil.

Je tak naprosto přirozené, že ten, komu sedí spíše starší, rockovější tvorba, se v Letňanech mohl trochu nudit a spíše jen koukal na parádní výbuch konfet v hymně "Mercy" nebo lasery blikající nejen zepředu, ale také zboku od tribun, což dohromady dávalo fenomenální podívanou. Kytarověji zaměření fanoušci si ale na své přišli během šňůry ke "Drones", takže dávalo smysl to zase trochu obměnit. Třeba šesticí artistů zavěšených na lanech, kteří kolmo k projekcím sbíhali při "Break It To Me" dolů a zase nahoru. To bylo číslo, při kterém padaly brady. Pokud jste tedy nebyli loni na Szigetu v Budapešti, kde nápadně podobné představení "As The World Tip" bylo kousíček od hlavní stage. Můžeme si jen domýšlet, jak na to Bellamy kdesi po světě narazil a pak jen fascinovaně zahlásil svému týmu: "Tohle chci!"

Chyby se hledají těžce. Málokdo asi tuší, že jako předkapelu si kromě SWMRS hrající na většině koncertů (což vedlo i k odřeknutí účasti na Rock For People) skupina vybrala třeba i Weezer pro Paříž, Dinosaur Pile-Up pro Budapešť nebo Walk The Moon pro USA. A to jsou těžké váhy. Ty ani Andělé od jinak sympatických The Atavists nepřebijí.

A všimli jste si vůbec, že při singlu "The Dark Side" vypadla část pravé projekce? Možná, že už o tom ani nevíte, protože máte plnou hlavu písně "Dig Down", kterou trojice zahrála na malém pódiu uprostřed davu na klavír, basu spojenou s klávesami a pady, zatímco zezadu k tomu hrál takřka gospelový chorál. Nebo jste zůstali zcela omámeni hlavním příběhem.

Britové si totiž své varování před tím, jak nás ovládají technologie, vyložili po svém a šli na to lišácky. Už v songu "Psycho" jsme místo generála na obrazovkách viděli lebku s futuristickou helmou na hlavě, jak štěká rozkazy k zabití. Potom jsme během mezihry "Pray" spatřili robotickou kostru, která se u "The 2nd Law: Unsustainable" dala dohromady a později se v podobě exoskeletu zjevila na konci hlavní hrací doby, a přeneseně tak ukázala, jak si zatím technologie podrobujeme my. Její síla ale nakonec tu lidskou převážila, a tak ve finále Bellamy doběhl k hracímu automatu a vytáhl ho ze zásuvky. Lidstvo však nezvítězilo. V okamžiku se nad scénou začala vznášet obrovská robotická kostra s helmou, která rukou naznačovala, že zpěváka opět lapí do svých sítí. Vysvobodila jej až foukací harmonika v úvodu tradičně zakončující "Knights Of Cydonia".

Muse tak dovezli nejen smršť hitů, riffů a kytarových efektů, ale i ucelený koncept vynikající show s myšlenkou, kterou dotáhli. A hlavně opět dokázali, že ať na ně jdete kdykoliv, nikdy nedostanete dvakrát to samé. S každým dalším turné se stále posouvají, obměňují repertoár, pódiovou výbavu a rekvizity a snaží se prostě dělat všechno pro to, aby i nadále byli jednou z nejlepších koncertních kapel současnosti. A ještě pořád se jim to náramně daří.