Když před lety vyšel "Zámek", všechno zapadalo do konceptu nádherného komiksu Jaromíra Švejdíka. Zlé jazyky sice té desce kromě až nebývalého množství podpásovek a nekorektností vyčítaly hlavně to, že Kafku si takhle zjednodušovat nenecháme. Ale našlo se i dost nás, které uchvátila ať už v pohledu na Kafku nebo souhrou s komiksem. Vlastně tohle všechno otevřelo "Zámek" zase dalším čtenářům a posluchačům. Já mám to album i komiks pořád rád, stejně jako první české vydání té knihy s obálkou od Toyen.

"Zámek" se odehrával v zimě, někde, kde chcíp' pes, a kromě zámku, hospody a chléva tu není moc kam jít a co dělat. Jen se topit v nejistotě a čekat na jaro, odpovědi, rozuzlení. A i hudebně nás Kafka Band nechával v tom polozapomenutém podzámčí. Hodně akustiky, taková ta cohenovská kytara jak z písničky "The Gypsy's Wife", ale také krásný výhřezy nahromaděné energie.

To "Amerika" je exotika. Něco daleko za oceánem. Má svá tajemství, zase ty nejistoty a otazníky, ale zároveň je barevnější. Zřejmě i proto je i Kafka Band mnohem elektroničtější a moderněji tanečnější (oproti těm tancovačkám z chléva). Ale to neznamená, že by tu nebyly fakt vlastně jednoduché, přímočaré a čarokrásné písničky ("Cesta", "Theater Oklahoma").

Desku dokonale otevírá "New York". Píseň, která připravuje podhoubí pro zbytek alba. Pomalu se přenášíme někam pryč. Do přístavu. Do New Yorku. K soše Svobody. A přitom jako bychom si představovali, co vše se může v Americe dít. Kolem jedou indiáni na koních (o nichž pak Karel Rossman sní v písni "Cesta"). V pozadí se opakuje mantra, které nejdřív není moc rozumět, ale nakonec dochází k uvědomění si, že jde o "New York City, New York jsi". To se vyloupne tak jakoby z ničeho nic a stejně podobně se v průběhu celé nahrávky objevují další náznaky nebo souvislosti. Je tu třeba krásná pocata Gainsbourgovi a jeho "New York USA". Nejvíc mne ale baví a těší odkaz na Ameriku filmovou, tu s Dejdarem. Tu, kterou má většina Čechů spojenou právě s jednou z nejlepších písní od skupiny Lucie (a ostatně já když slyším Amerika - reflexivně mi už vždycky bude naskakovat "v duši zbylo světlo z jedný holky"). Ta vyraší v samém závěru písně "Gott oder Teufel".

Tu pestrost "Americe" dodává i střídání teď už třech jazyků. Mezi němčinu a češtinu přibyla logicky angličtina. A právě to je i další fígl, jak nutit posluchače přepínat, ztrácet se a nacházet, objevovat to, co vůbec nemuselo být ztracené.

Když se ale najdete (ať už v newyorském přístavu nebo kdekoliv jinde), narazíte na slova, která z více než devadesát let staré předlohy dělají stále současnou věc. Protože když posloucháte třeba "lidi se ztrácí / tak jako ovce / žádný soucit / tak to má být" nebo "jsem jenom jako / ale vy to tušíte / proto občas děláte / že se neznáme", je to popis toho, v čem dnes žijeme.

"Amerika" je velmi zdařilým pohledem na další román Franze Kafky. Méně přímočará než "Zámek". Sympatické je, že k adaptaci nedošlo podle stejných šablon jako u "Zámku". Jsem zvědav, jakého hrdinu bude na jeho cestě po K. a Karlovi Rossmanovi provázet Kafka Band příště. Třeba by už konečně mohlo dojít na Řehoře Samsu.

P. S.: Skupina pokřtí "Ameriku" na veletrhu Svět knihy 11. května 20.00 v pražském DOXu.