Kafka Band vydal v roce 2014 svou podobu "Zámku" a s tou vystupuje po celé Evropě, hlavně v Německu. Úspěchem mu je velmi dobré propojení literární předlohy Franze Kafky, hudby, vizuální podoby vystoupení, skvělých muzikantských výkonů. Jak funguje jejich druhotina "Amerika"?
Když před lety vyšel "Zámek", všechno zapadalo do konceptu nádherného komiksu Jaromíra Švejdíka. Zlé jazyky sice té desce kromě až nebývalého množství podpásovek a nekorektností vyčítaly hlavně to, že Kafku si takhle zjednodušovat nenecháme. Ale našlo se i dost nás, které uchvátila ať už v pohledu na Kafku nebo souhrou s komiksem. Vlastně tohle všechno otevřelo "Zámek" zase dalším čtenářům a posluchačům. Já mám to album i komiks pořád rád, stejně jako první české vydání té knihy s obálkou od Toyen.
"Zámek" se odehrával v zimě, někde, kde chcíp' pes, a kromě zámku, hospody a chléva tu není moc kam jít a co dělat. Jen se topit v nejistotě a čekat na jaro, odpovědi, rozuzlení. A i hudebně nás
Kafka Band nechával v tom polozapomenutém podzámčí. Hodně akustiky, taková ta cohenovská kytara jak z písničky "The Gypsy's Wife", ale také krásný výhřezy nahromaděné energie.
To "Amerika" je exotika. Něco daleko za oceánem. Má svá tajemství, zase ty nejistoty a otazníky, ale zároveň je barevnější. Zřejmě i proto je i Kafka Band mnohem elektroničtější a moderněji tanečnější (oproti těm tancovačkám z chléva). Ale to neznamená, že by tu nebyly fakt vlastně jednoduché, přímočaré a čarokrásné písničky ("Cesta", "Theater Oklahoma").
Desku dokonale otevírá "New York". Píseň, která připravuje podhoubí pro zbytek alba. Pomalu se přenášíme někam pryč. Do přístavu. Do New Yorku. K soše Svobody. A přitom jako bychom si představovali, co vše se může v Americe dít. Kolem jedou indiáni na koních (o nichž pak Karel Rossman sní v písni "Cesta"). V pozadí se opakuje mantra, které nejdřív není moc rozumět, ale nakonec dochází k uvědomění si, že jde o
"New York City, New York jsi". To se vyloupne tak jakoby z ničeho nic a stejně podobně se v průběhu celé nahrávky objevují další náznaky nebo souvislosti. Je tu třeba krásná pocata Gainsbourgovi a jeho "New York USA". Nejvíc mne ale baví a těší odkaz na Ameriku filmovou, tu s Dejdarem. Tu, kterou má většina Čechů spojenou právě s jednou z nejlepších písní od skupiny
Lucie (a ostatně já když slyším Amerika - reflexivně mi už vždycky bude naskakovat
"v duši zbylo světlo z jedný holky"). Ta vyraší v samém závěru písně "Gott oder Teufel".
Tu pestrost "Americe" dodává i střídání teď už třech jazyků. Mezi němčinu a češtinu přibyla logicky angličtina. A právě to je i další fígl, jak nutit posluchače přepínat, ztrácet se a nacházet, objevovat to, co vůbec nemuselo být ztracené.
Když se ale najdete (ať už v newyorském přístavu nebo kdekoliv jinde), narazíte na slova, která z více než devadesát let staré předlohy dělají stále současnou věc. Protože když posloucháte třeba
"lidi se ztrácí / tak jako ovce / žádný soucit / tak to má být" nebo
"jsem jenom jako / ale vy to tušíte / proto občas děláte / že se neznáme", je to popis toho, v čem dnes žijeme.
"Amerika" je velmi zdařilým pohledem na další román Franze Kafky. Méně přímočará než "Zámek". Sympatické je, že k adaptaci nedošlo podle stejných šablon jako u "Zámku". Jsem zvědav, jakého hrdinu bude na jeho cestě po K. a Karlovi Rossmanovi provázet
Kafka Band příště. Třeba by už konečně mohlo dojít na Řehoře Samsu.
P. S.: Skupina pokřtí "Ameriku" na veletrhu Svět knihy 11. května 20.00 v pražském DOXu.