Básnické texty klíčové osobnosti domácího předrevolučního undergroundu už byly s hudbou spojeny nejednou. Kromě obligátních The Plastic People Of The Universe (byť ti se k Jirousovi jako básníkovi obrátili až na svém posledním albu "Maska za maskou" z roku 2009) vzpomeňme Josefa Klíče, koncertního mistra violoncell z Filharmonie Brno a jeho "Requeim za Magora" (2012) či Agon Orchestra, kteří svým specifických hudebním doprovodem podkreslili Jirousovu recitaci na společném albu "Magorova summa" (2010). Nyní tuto řadu rozšiřuje dlouho spící kapela s biblickým názvem Safenat Paneach. Ivanu Jirousovi věnovala své druhé album, přímočaře nazvané "II".

Tihle Plzeňané zhudebňují texty českých básníků. Důvodem pro to je fakt, že se frontman Petr Wagner, mimochodem občanským povoláním kněz, necítí, jak uvedl v jednom starším rozhovoru, textařsky natolik sebejistě, aby tvořil vlastní věci. Na druhou stranu je to příležitost dát mnohdy pozapomenutým básním autorů, kteří se pro mladší generaci stávají jen jmény v učebnicích literatury, novou formu či v nich poodkrýt nový význam. Na prvním albu tak vedle sebe stáli Bohuslav Reynek, Jan Zahradníček, Jan Skácel a právě Jirous. K jeho textům přidal Wagner křehce krasosmutnou "Na konci všech lásek" od předposledně jmenovaného.

Ono, vybrat si verše Ivana Martina Jirouse může být poněkud ošidným úkolem - zvlášť pokud jim chce kapela vtisknout pevnou hudební formu a nebýt jen avantgardním doprovodem k recitaci. Jakkoliv je Jirous podstatnou osobností, sám začal básnit poměrně pozdě. Underground měl do té doby řadu jiných básníků z podstaty. Jeho verše škobrtají a rytmicky zadrhávají, místy narušují jazykové normy, a to ne pro básnický výraz, ale proto, aby to sedělo. Petr Wagner si však s nimi dokázal poradit se ctí a společně s kapelou z nich vykřesal latentně přítomnou melodičnost. Občas si to vyžádalo spolknutí koncovky či vypuštění slůvka (např. z verše "veselé ghetto je v diaspoře" vymizelo ono "je", a význam se tak jaksi zabsolutněl), není to však nic, co by jakkoliv umenšovalo sílu vyřčeného.

Ač textově sledujeme hluboký ponor do duše člověka, mluvit o tom, že je hudba snad meditativní, uzavřená a ponořená sama do sebe, by byl nesmysl. Spojení spirituální bigbít není takový nesmysl, jak by se na první pohled mohlo zdát (a že zde křesťanská rocková scéna, byť ne velká, je stále přítomná) a Safenat Paneach jej dokonale naplňují.

Album otevře až přímočaře post-rocková, hutným beatem nesená "Neplavil jsem se po mořích", k závěru je přiblíží téměř tanečně tepající "Ze zrcadla se loupe rtuť". Formace stojí pevnýma nohama v kytarové hudbě, v její jasně strukturované podobě. Důraz klade na texty, muzika je pohání kupředu a dává řád Jirousově specifickému básnickému jazyku - nejazyku.

I přes rockový ryk a drive je na albu "II" dost místa k zamyšlení a onomu kýženému rozjímání. Jirousova vězeňská poezie má v sobě dostatek obrazivosti sama o sobě, Safenat Paneach ji aktualizují a otevírají novým významům. Stačí se jen zakoukat do obrazu Markéty Zlesákové na přebalu…

Po mojí levici pokojně usnul vrah
Usnuli andělé ve hlohu korunách
A ty taky už spíš, které jsem svoji touhu
Schovat se pokus do básně o hlohu