Rok se s rokem sešel a jednadvacet redaktorů musicserveru opět zasedlo k pomyslnému kulatému stolu, aby vybrali nejlepší alba uplynulého roku. V jejich hledáčku se objevilo 195 zahraničních desek, ovšem pouze čtyřicítka jich prošla do finálního výběru. Z něho nyní konečně odkrýváme deset nejvyšších příček.
zahraniční desky: 40-31 | 30-21 | 20-11
domácí desky: 20-16 | 15-11 | 10-6 | 5-1
O téhle zpěvačce s albánskými kořeny se kdysi mluvilo jako o britské
Rihanně. Její debut plodil úspěšné singly,
Rita Ora byla tváří kampaní a televizních pořadů a pronikala i do modelingu. Pak ale přišla rána a kvůli mediálně propíranému rozchodu s producentem
Calvinem Harrisem byl již hotový nástupce kolekce "Ora" strčen do šuplíku. Místo něj jsme pak po dlouhém čekání loni dostali
Fénixe a nutno říct, že to za to čekání stálo! Album "Phoenix" je od prvotiny výrazně odlišné v tom, že se převážně jedná o čistý pop, který se nesnaží zalíbit v současnosti dominantním žánrům. Například singly jako "Anywhere" nebo "Your Song" jsou zářnými příklady zamilovaných feel-good songů, kterých je nahrávka plná. Stále sice mluvíme o komerčním zvuku, čemuž nasvědčují i jména spolupracujících umělců jako
Cardi B nebo
Julia Michaels, ten je ale podaný v tak propracované a návykové formě, že mu není co vytknout. (Daniel Košťál)
9. Years & Years - Palo Santo |
Kdo má v popu rád novoty, pro toho asi "Palo Santo" nebude.
Years & Years se totiž nijak netají tím, že se zhlíží v pop music osmdesátých a devadesátých let. Podle počtu náboženských odkazů i sexuálních narážek na jejich druhé desce by se dalo usuzovat, že v jejich přehrávačích často rotuje třeba
Madonna. Výhodou těchto britských kluků je, že zatímco krátkodobé trendy se přeženou jako velká voda a rychle se na ně zapomene, chytlavé melodie budou fungovat vždycky. Songy jako "All For You" nebo "If You're Over Me" jsou toho jednoznačným důkazem. Vždyť v době, která na nás denně chrlí neuposlouchatelné množství nové hudby, o úspěchu často rozhodují drobné nuance. Třeba to, kdo zvládne svůj žánr dělat s přirozenou lehkostí a nestrojeností. A právě v tom celé kouzlo
"Svatého dřeva" vězí. (Josef Martínek)
Tip Dana Hájka: Neneh Cherry - Broken Politics
I druhá spolupráce s
Four Tet se
Neneh Cherry vyplatila, "Broken Politics" je nezaměnitelnou nahrávkou a rozhodně nejde o volné pokračování
"Blank Project". S tou deskou má jen pár společných rovin - jakousi úspornost a to, že pokud jde o tempo, nikam nechvátá. Témata textů se opírají o současné problémy (migrace, důsledky kolonialismu, rovnoprávnost), ale i o ryze osobní příběhy a traumata. "Broken Politics" je v mnoha pohledech sevřenější, uhrančivější a svým způsobem uvěřitelnější. Neneh se často stává jakousi vypravěčkou, stačí jí jen pár indicií, z nichž vystaví hutnou zpověď ("Deep Vein Thrombosis"). V singlech "Kong" a "Shot Gun Shack" vypomohl 3D z
Massive Attack a jsou to asi i ojedinělé chvíle, kdy se její pátá řadovka nejvíce přibližuje k trip-hopovým základům. "Broken Politics" je mistrná spolupráce dua Neneh Cherry a Four Tet. Ta sounáležitost, energie a charakteristický hlasový projev hlavní aktérky jsou do posledního puntíku funkční a zpěvačce tato experimentálnější rovina neskutečně sedne.
8. SOPHIE - Oil of Every Pearl's Un-Insides |
Už od dob samotných počátků labelu PC Music z jeho řad vyčnívala jedna persona. Říká si
SOPHIE a svoje vyčnívání mimo jiné stvrdila nominací na Grammy. Akademie zařadila do kategorie Best Dance/Electronic Album právě její loňský debut "Oil of Every Pearl's Un-Insides". Nestráví jej každý, tahle (teď už oficiálně) holka se s tím nemaže a vedle
dojáčků typu "It's Okay to Cry" či rozverných kousků jako "Immaterial" do posluchačů doslova drtí elektronické sbíječky "Faceshopping" nebo "Ponyboy". Proložíte-li jimi na party juchajdy od Britney nebo Katy, dočkáte se (od publika zvyklého na juchajdy od Britney a Katy) přinejmenším udivených, někdy i zděšených výrazů (empiricky ověřeno). Za nepřístupnými stěnami agresivních beatů a ještě agresivnějších electro ploch se však skrývá krása, texty
s přesahem či
příběhem i britský smysl pro humor (některé zdroje uvádějí, že název desky je ve skutečnosti větou
"I Love Every Person's Insides" vyslovenou dialektem občanů Skotska, mezi něž SOPHIE taky patří. No, neberte to. (David Věžník)
7. Lady Gaga & Bradley Cooper - A Star Is Born |
Jestli nás v loňském roce něco překvapilo, tak to byl soundtrack k filmu "Zrodila se hvězda", v němž září zejména
Lady Gaga a
Bradley Cooper. A čím že je tohle album tak výjimečné? Jednoduše by se dalo rozdělit na dvě části - tu jeho a tu její. Bradleyho part se vzhledem k jeho filmové postavě odehrává téměř výhradně v mezích country rocku, Lady Gaga pak přirozeně přináší ten popový nádech. Každý z nich svou roli zvládá bravurně, obzvláště když vezmeme v potaz, že Cooper není zpěvák a kvůli snímku si na rok najal hlasového kouče. Oba mají na nahrávce své vrcholy, ať je to pro něj chraplavá "Black Eyes" společně s naopak jemnou baladou "Maybe It’s Time" nebo pro ni "Heal Me" s "I’ll Never Love Again" po vzoru Whitney. To nejlepší ale vzniká, když se jejich světy spojí. Velkolepý duet "Shallow" patří k nejlepším počinům loňského roku a jeho singlové vydání rozhodně přispělo k ohromnému komerčnímu úspěchu filmu i soundtracku, který i po čtyřech měsících od vydání stále sedí na nejvyšších příčkách celosvětových žebříčků Spotify a iTunes. A teď se vyšplhal i do toho našeho! (Daniel Košťál)
Tip Davida Věžníka: Rosalía - El mal querer
Pro úvod těchto řádků si vypůjčím slova kolegy Honzy Trávníčka, která napsal
v jednom ze svých tipů: Nejlepší popové album roku 2018, o kterém nikdo neví, a tak se do našeho mainstreamového žebříčku jiným způsobem než pokoutným tipem odjinud nedostane? To musí být jedině
Rosalía. Přál jsem jí to. Moc. A to, že deska "El mal querer" finální čtyřicítku nakonec ani nelízla (což, převedeno do řeči hlasovacího systému, znamená, že nikoho jiného v redakci nezajímá), zabolelo. Taky moc. A přitom by si to opravdu zasloužila. Nepřestává bavit ani po ntém poslechu a... a vůbec, co bych se opakoval -
tady je recenze, dole odkaz na stream, tak čtěte a poslouchejte. Posloucháte? Jste se mnou?
6. Florence And The Machine - High As Hope |
Florence Welch a její The Machine před sebou měly obrovský úkol. "How Big, How Blue, How Beautiful" z roku 2015 bylo téměř bezchybné a navázat na ně rozhodně nebylo lehké. Po vystoupení v roli headlinera na domácím Glastonbury se však rozchodem ovlivněná Florence rozhodla zvolnit a spolu se svou partou stvořila "High As Hope" převážně z melancholických a jemnějších melodií. Síla, se kterou minule drtila rádia po celém světě, se tentokrát vrací jen v hitu "Hunger". Ostatní písně většinou spojuje patos, intimita, křehkost. Značnou část tvoří balady (povedený závěr "No Choir" či singl "Sky Full Of Song"). Mezi vrcholy se řadí také poklona vzdaná
Patti Smith. "Patricia" poutá svou naléhavostí podporovanou při refrénech hlasitými bicími a tleskáním. "High As Hope" znovu dokazuje, že
Florence And The Machine dokážou s každou další deskou potěšit. (Ondřej Kocáb)
5. Kylie Minogue - Golden |
Odepisovat
dříve narozené popové zpěvačky se nevyplácí.
Kylie Minogue se s deskou "Golden" povedl comeback, ve který snad už ani její skalní příznivci nedoufali. Do svých líbivých melodií nechala tentokrát jemně promluvit vlivy country, což její písničky značně prosvítilo. Singly "Dancing" a "Stop Me From Falling" příjemně roztančí, aniž by musely tlačit na pilu, "Sincerely Yours" nebo "One Last Kiss" zase evokují tu sladkou přátelskou Kylie, kterou máme tak rádi. Opět jednou platí, že méně je někdy více - australské divě se tentokrát opravdu vyplatilo nesoupeřit s o generaci mladšími popovými sokyněmi a místo dohánění elektronických trendů usednout na barovou stoličku. Důkazem budiž třeba první místo britské albové hitparády, které dokázala v tomto tisíciletí uzmout po "Fever" a "Aphrodite" teprve potřetí. (Josef Martínek)
"Honey" je důmyslným albem, na kterém
Robyn dále rozvíjí svou tvůrčí osobnost. A to přesto, že zde nejsou jasné hitovky, do kterých se zamilujete na první poslech. Královna electropopu ve spolupráci s Klasem Ählundem a Josephem Mountem (z
Metronomy) natočila desku, jež nutí nechat se strhnout naléhavostí a melancholií patrnou téměř na každém rohu. Potřebuje svůj čas, ale s každým odloupnutím další vrstvy si vás k sobě přimkne těsněji. Nechybí zde přitom ona severská tajuplnost nebo typicky zachmuřené melodie. Nosným pojítkem jsou pak skutečné pocity a události, s nimiž se Robyn vyrovnává. Se všemi těmito aspekty pracuje do posledního detailu včetně textové stránky a chronologického řazení. Je to rozhodně velmi poutavá hra, ve které tato švédská muzikantka nastolila vlastní pravidla a opět dokázala, jak všestrannou autorkou je - těch devět položek toho je jasným důkazem. (Dan Hájek)
Tip Honzy Trávníčka: Parkway Drive - Reverence
Nejlepší metalcorová kapela současnosti? Jednoznačně
Parkway Drive. Megalomani z australského Byron Bay mají na svém kontě řadu nadprůměrných desek, z nichž asi nejvíce zazářila minulá studiovka "Ire". A i když jde současná kolekce "Reverence" trochu jiným směrem a ne tak na ruku, má co nabídnout. Zlověstně temné klipy plné černočerných nálad a pocitů jdou hluboko pod kůži stejně jako hudba samotná. A mezi všemi těmi brutálními riffy a nečekanými breakdowny se najde dost místa i na smyčce plné smutku. Šlachovitý Winston McCall za mikrofonem je navíc frontman par excellence, takže jestli v únoru vyrazíte do Fora Karlín na plamennou show, abyste současnou žánrovou špičku zhlédli i naživo, garantujeme, že se s vámi otřese celý svět.
3. Janelle Monáe - Dirty Computer |
V umělecké terminologii bychom mohli
Janelle Monáe označit pojmem
Gesamtkunstwerk - tedy soubor uměleckých počinů, které dohromady vytvářejí jedinečný celek. Její předchozí nahrávky byly multiinstrumentálními kolosy, ale postupem času začala inklinovat i k líbivému popu, který si půjčuje to nejlepší z historie pop music. Aktuální počin "Dirty Computer" ovlivnila především tvorba její spřízněné duše -
Prince, který byl jejím zdrojem inspirace už od prvopočátku. Se Janelle stihl konzultovat ještě několik skladeb, z nichž největší trefou je funková "Make Me Feel". Úderný beat doprovázený vlezlým mlaskáním se velmi rychle dokáže zarýt pod kůži. Vedle toho tu najdeme patrně nejlepší song o ženském přirození "Pynk". To vše je pak doplněno vizuálními orgiemi v podobě minifilmu, který hýří barvami, extravagantními kostýmy a futuristickými lokacemi. Tato dáma vysokou laťku nastavila už před dlouhou dobou a zatím tu není jediný náznak o snížení stupínku ani o jeden milimetr. (Tomáš Navrátil)
2. Paul McCartney - Egypt Station |
Na místo toho, aby si Sir
Paul McCartney v poklidu hověl u krbu se sklenkou whisky a užíval si zaslouženého odpočinku, vydal loni své další album. A ne ledajaké. Sám autor měl různé tvůrčí a vývojové etapy. Ne všechny se přitom potkávaly se vkusem jeho posluchačů. U loňského "Egypt station" je tomu však jinak. Pro někoho sázka na jistotu, pro jiného skutečná esence toho nejlepšího, co Macca kdy stvořil. Těžko po něm znovu chtít, aby znovu naplnil kolekci prvky moderní pop music, jako to bylo u předchozího počinu "NEW". Pro někoho tak nahrávka může znít staromilsky, možná fádně, skoro nudně. Zdání však klame. Ani jedno z uvedených rčení není pravdou. Deska roste s každým poslechem. Ve skutečnosti nemá slabého místa. Jsou zde jasné odkazy jak na jeho ranou sólovou tvorbu, tak na tu, kterou tvořil coby člen
broučího bandu. Nabízí křehkost, barevnost, epičnost, progresi. To vše se snadno rozeznatelným rukopisem
made by Paul McCartney. A když v závěru dává vzpomenout na ne-li nejlepší řadovku
The Beatles "Abbey
Road", nezbývá než zvolat:
"Majstr-štych se vším všudy hoden Mistra!" (Tomáš Rozkovec)
Kdyby byli všichni YouTubeři jako Australan
Troye Sivan, bylo by na světě hned o něco lépe. Když se před pár lety rozhodl kameru a mikrofon trochu upozadit a více času trávit v nahrávacích studiích, udělal asi nejlepší rozhodnutí svého života. A my se z něj můžeme radovat a prožívat jeho následky s ním. Zatímco skvělý debut "Blue Neighborhood" odrážel dospívání a srovnávání se s vlastní (homo)sexualitou, dvojka "Bloom" už ukazuje sebevědomého kluka, umělce, zpěváka i skladatele, jehož talent může jen růst. Stejně jako všechny ty načančané nebo naopak rebelské holky zpívají o sexu s kluky, on taky. Jenže jemu to vše opravdu věříte. A i když se s vámi může textová složka poněkud míjet, protože prostě nejste krásný dvacetiletý gay, nelze než obdivovat a užívat si ty skvělé písničky, které sahají od tanečního popu ("My My My!") přes nádherné balady ("Postcard" s hostující
Gordi je taková krása!) po introvertní náladovky ("The Good Side"). "Bloom" není pop, který musí nutně hrát z rádia, ale o to více chytne u srdce. (Honza Balušek)
