Rok se s rokem sešel a jednadvacet redaktorů musicserveru opět zasedlo k pomyslnému kulatému stolu, aby vybrali nejlepší alba uplynulého roku. V jejich hledáčku se objevilo 70 domácích desek, ovšem pouze dvacítka jich prošla do finálního výběru. Pokračujeme příčkami deset až šest.
zahraniční desky: 40-31 | 30-21 | 20-11 | 10-1
domácí desky: 20-16 | 15-11 | 5-1
Kdybyste dnes náhodou hledali rappera, nemusíte chodit daleko. Oni si vás najdou sami, stačí se jen na doslech přiblížit k jakémukoliv rádiu. Hip-hop ovládá posledních pár let žebříčky, a tak se téhle záplavě nelze divit. Většinou se ale bohužel jedná o spotřební zboží. Co kdybychom ale hledali někoho, kdo dělá žánr s citem? Na české scéně tuhle roli už delší dobu zastává
Lipo, a jak už napovídá trefný název "Lyrika", ani jeho poslední album není výjimkou. Skladby jako "Štěstí" nebo "Skleněný království" jsou na jednu stranu osobní - o vztazích, pokušení a sebedůvěře - zároveň jde ale o projevy k celé společnosti. A je to právě ten osobní přístup, díky kterému se v písních najdeme, jenž dovoluje těm podstatným zprávám vyznít ještě hlasitěji. A přestože na "Lyrice" najdeme hip-hop v mnoha klasických formách, Lipo se ještě více odklání od elektronických beatů a sází na nástroje, které mu opravdu sednou. Chytlavé popové refrény některých jeho kousků jsou pak už jen oním pomyslným korunováním díla. To důležité mluví za sebe. (Daniel Košťál)
Na počátku bylo starověké Řecko, jeho mýty a legendy a jedna z jejich postav - Antigona. Na konci je stejnojmenná nahrávka umělkyně říkající si
Katarzia. Ještě těsně předtím ale byla divadelní hra Slovenského národného divadla, pro kterou právě Katarína Kubošiová (ve spolupráci s
Pjonim) napsala hudbu. Úspěch inscenace, potažmo soundtracku pak dvojici přivedl k myšlence doplnit skladby o několik dalších a vydat je na desce.
"Představovala jsem si, jak by Antigona přemýšlela dnes, co by ji tak mohlo trápit," prohlásila o výsledku sama hudebnice. Pokud by vás to také zajímalo, pak vězte, že Antigonu by dnes trápilo postavení žen ve společnosti nebo životní stereotypy mladých lidí. Tematicky velmi nejednoduchou kolekci textů pak Katarzia zabalila do neméně jednoduchého hudebního kabátu. "Antigonu" možná nebudete poslouchat často, přesně v tom je ale její největší síla. (David Věžník)
8. Barbora Poláková - ZE.MĚ |
Barboru Polákovou ani na její druhé studiovce neopustilo rozpustilé hudební
hračičkářství, které její hudbu odlišuje od většiny současné produkce. Bára na ní znovu dokázala, že má nesporný vokální talent, který ve spojení s neotřelými texty působí na české scéně jako malé zjevení. Krásným příkladem toho je něžná "Kdyby", která stojí na prahu jisté infantilnosti, ale zároveň její jednoduchá poetika dojme při každém poslechu. Když zpěvačka pro změnu zvážní jako v případě singlu "Po válce" nebo nádherné "Sami dva", posluchač si skoro až posteskne, že si Bára tuto tvář nechce na ploše alba udržet o chvilku déle. Tak jako tak je "ZE.MĚ" jednou z nejlepších popových desek posledních let. (Lukáš Boček)
Tip Ondřeje Hricka: Deloraine - Vlaštovka
Asi ani sami členové nyní již plnohodnotné kapely
Deloraine, nečekali, jaké popularity a zájmu se dočká jejich plnohodnotný debut "Vlaštovka", kompletně inspirovaný fantasy světem "Zaklínače" polského spisovatele Sapkowskeho. Na tuzemské poměry nevšední dílo naštěstí vzešlo z nadšení technicky a skladatelsky zdatných hudebníků, členů úspěšných metalových kapel jako
Tezaura či
Misty Ways. Kolekci, která mohla svým zaměřením velmi snadno spadnout do kýčovitého bahna, drží instrumentálně bravurní výkony i bohaté promyšlené aranže. Ty posluchače okamžitě vtáhnou do prostředí bělovlasého válečníka a po celou hodinovou stopáž nepustí. Až s posledními tóny coveru "Samhain" od Loreeny McKennitt vás Deloraine pustí do všedního světa. Ne na dlouho, k jejich prvotině se totiž musíte brzy znovu vrátit.
7. Marek Ztracený - Vlastní svět |
Kariéru Mirka Slodičáka sleduju od prvního počinu a vždycky jsem mu držel palce. Spousta lidí ho měla léta zaškatulkovaného jako zpěváka jednoho hitu, a to i přesto, že se na trochu nespravedlivě přehlížených deskách "Pohledy do duše" a "V opilosti" nacházela nejedna dobrá písnička. V tom období se ale rodák ze Železné Rudy pral se svými vlastními démony a, jak pak někde i přiznal, alkohol v tom tehdy hrál klíčovou roli. I v jeho současné tvorbě odkazy na nelichotivé stavy najdeme, přesto si ale nelze nevšimnout, o kolik pozitivnější poselství se mu daří na alba dostávat. Určitý přerod do optimističtějšího období naznačila už minulá nahrávka, "Vlastní svět" ale hraje barvami a čerpá hlavně z tvorby
Coldplay. Asi ještě potrvá, než se třiatřicetiletý zpěvák odváží natočit i něco ve stylu svých oblíbených
Foo Fighters či
Biffy Clyro, a hudební přerod tak bude úplný, už teď je ale vidět minimálně to, o kolik lepším textařem se stal. A snad už se dnes i díky současné kolekci většině lidí vybaví u jména
Marek Ztracený jako první i nějaký jiný singl než právě "Ztrácíš". Podle všeho se totiž už našel. (Jan Trávníček)
Nejen mezi objevy na české hudební scéně, ale rovnou i mezi nejvýraznější počiny celého loňského roku vystřelilo pražské duo
Pris. Jejich nahrávka "Naše večery" vyšla hned zkraje roku 2018 a rovnou způsobila rozruch na tuzemské klubové scéně. Dvojice Tomáš Tkáč a Lukáš Grygar upoutala jak kvalitními texty v českém jazyce, tak hudbou protkanou syntezátory a smutnými riffy. Mísí vlivy novoromantiků z osmdesátých let s popem či gothic rockem. Vše je melancholické, křehké, s vírou, že zase bude líp. Album drží krásně pohromadě bez výrazných výkyvů (celkem obsahuje osm songů a stejnojmenné intro), rozhodně je však třeba zmínit písně, které by si zasloužily pravidelnou rádiovou rotaci - přímočará kytarovka "Kim" a jeden ze singlů "Svitání". (Ondřej Kocáb)
