Plakátově působil večer docela ošemetně. Collegium Musicum, které přišlo o dva své otce zakladatele Freša a klávesistu Mariana Vargu, a Fermata, která se už opírá pouze o osobnost kytaristy Františka Grigláka a hraje v nové, značně omlazené sestavě. Otazníků a obav tedy bylo nemálo, hlavně ptaní se po smyslu. Má ještě kapela právo nosit slavné jméno, když je její původní sestava v troskách? Mohli by být The Beatles, kdyby byl původním členem jen McCartney? Mohou být Pink Floyd, kdyby to byl jen Roger Waters nebo David Gilmour? Ošemetný námět na dlouhé hádky.

Začátek večera patřil každopádně největšímu překvapení. Petra Börnerová Trio (které tvoří tato akoredeonistka a zpěvačka, její manžel, kytarista Tomáš Bobrovniczký a jejich devítiletý syn Tomáš za bicími) možná nemají, s výjimkou pár věcí, plnohodnotný vlastní repertoár, bohatě to však vyvažují bezprostředním přístupem (stoneovský cover "No Expectations" bral za srdce), nadšením a hlavně prckem za bicími. A rozhodně to nebylo odbubnováno mechanicky. Tomáš jr. do své hry vnášel i lehké prvky frajeřiny, zároveň ale, jako správný bicman, dokázal reagovat na nepravidelnosti, které při sólování jeho otce mohly vzniknout. Z něj ještě něco bude!

Po předání Ceny Fedora Freša (dostal ji Pražský výběr) už patřilo pódium Collegiu Musicu. A pánové (Grigláka doprovodil na basu Frešo jr., za bicí se usadil Martin Valihora a s nelehkým úkolem nahradit Vargu se v pozitivním smyslu pral Vladislav "Slnko" Šarišský) doslova vytřeli zrak. Varga čněl z každého tónu - byl to on, kdo hudbě Collegia vtiskl ono specifické barokizující zabarvení, Frešo na pódiu vlastně stál, syn zdědil muzikantské schopnosti i něco z podoby svého otce. Od začátku až po poslední povinnou jazdu "Hommage á J.S. Bach" si aktuální podoba skupiny dokázala jasně obhájit svou existenci. Možná spíše jako občasný, vzpomínkový projekt, ale i tak životný až na půdu.

To Fermáta je kapelou v podstatě více či méně aktivní, na letošek má dokonce v plánu nové album. Fero Griglák možná zůstává lehce ve stínu našich Hladíka a Pavlíčka, kytarista je to každopádně prvotřídní. Lehce přitvrzený výraz, který jej vede až k satrianiovským variacím "Guitar Dreaming" a obrušuje jazzrockový přístup, mu vyloženě svědčí a sedí i skladbám samým. Jakkoliv je "Huascaran" nepřeslechnutelným dílem kapely, aktualizovaný, ostrý přístup je přesně tím, co si zasloužil.

Pochybnosti o tom, zda to má ještě smysl, možná zabránily mnohým do Lucerna Music Baru přijít. Bylo spíše poloprázdno, než poloplno, publikum končilo u sloupů vedoucím k baru. Škoda, legendy by si zasloužily více pozornosti. A nic na tom nemění ani fakt, že to byla svým způsobem pocta Fera Grigláka Fedoru Frešovi.