Sólové, respektive one-man projekty mají obvykle výhodu, že bývají ucelenou vizí. Když si hudební složku obstaráte prakticky celou, nemůže vám do toho vlastně nikdo kecat. A to se prostě někdy hodí. Na druhou stranu někdy chybí vnitřní dohled, ona týmová spolupráce, která mnohdy nahrávky může ještě posunout. Pak mohou nastat dvě alternativy - buď to vyjde (příkladem za všechny budiž Steven Wilson), nebo ne a samožersky uchopené dílo skončí v propadlišti dějin.

Wilsona jsem v souvislosti s projektem Face The Day nezmínil náhodou. Martin Schuster (z alternativně metalových Mindwork) totiž plave v podobných vodách jako tento Angličan, ať už sólo, nebo se svými Porcupine Tree. "Stuck In The Present" je nahrávkou, která je naplněná, lze-li to v souvislosti s tímto stylem použít, přímočarým progresivním rockem, který hladce spájí vzletné melodie s hutným základem (Schusterova metalová škola se nezapře). Budiž mu připsáno k dobru, že netenduje k exhibicionismu. Drží se při zemi, důležitý je výraz alba jako celku, ne individuální ukázka schopností a přehlídka nápadů.

Titulní "Stuck in the Present", jež album uzavírá, je tak se svými téměř devíti minutami dominantním kusem kolekce. Z celku nijak nevybočuje a nebourá jeho architekturu. Přirozeně vyplyne z písní předchozích. V tomto ohledu je výsledek chvályhodně pevný a svázaný, těžko vybírat skladbu, která by snad měla hitové ambice. Okřídlené klišé o vnímání alba jako celku, které dostává v dnešní singlové době řádně na frak, je zde naplněno a to si zaslouží pochvalu. Vynořují se jen momenty - basový motiv v "The Remainer", saxofonové sólo hostujícího Martina Plachého, citlivé melodické linky napříč celou nahrávkou.

"Stuck In The Present" je albem o samotě - a osamotě bylo vlastně i natočeno. Ale v žádném případě není depresivním kusem, který si libuje v lítostivých pocitech. Naopak. Je to nahrávka plná naděje, jakéhosi vnitřního štěstí, světla ve tmě. A i když dívka sedící na okenním parapetu na přebalu nehýří radostí, není ani tragická. A takové je i album. Zamyšlené, docela i introvertní, ale zároveň vyzařující naději, pohled do budoucna. Ne každá samota musí být špatná. Zvláště když se jedná o moment zamyšlení, zastavení se v přítomnosti. Jen to nás totiž může posunout dále.