Na Black Stone Cherry jsme v Česku čekali dlouho. Hrají od roku 2001, a přijeli k nám až se svou šestou deskou "Family Tree". O to lépe ale zahráli.

Už v reportážích z Rock am Ringu 2014 a Rock im Parku 2018 jste si mohli přečíst, jak výborný jejich hard rock s jižanskou příchutí ve stylu ZZ Top je, a v obou případech jsme je zařadili k tomu nejlepšímu, co bylo na jedněch z nejlepších rockových festivalů světa k vidění. V Praze ale zahráli ještě o něco lépe.

Jako kdyby chytili druhý dech. A jako kdyby jim měl vydržet už napořád. Od úvodní "Burnin'", která se stala otvírákem non plus ultra, to vypadalo, jako by byli všichni polití živou vodou. Dává to smysl. Když hrajete tak dlouho jako oni, je pro vás každá premiéra v nové zemi určitou vzpruhou a něčím, na co se během nekonečných turné obzvlášť těšíte. A přesně takto to si to tentokrát užila i Praha. Nebylo sice vyprodáno, i tak se ale do Lucerna Music Baru vydala početná skvadra fanoušků všech generací. A i když jí chvíli trvalo, než se dostala na provozní teplotu a kromě hlavy do rytmu začala i tleskat rukama, stejně nebyl pořádně čas kolemstojící pozorovat. Na pódiu totiž za zády zavalitého frontmana Chrise Robertsona běhali a skákali kytarista s baskytaristou jako rozumu zbavení a užívali si kontakt s diváky.

Jakkoli živě ale oba působili, byl to John Fred Young, jenž se stal hvězdou představení. Bubeník, jehož byste si díky jeho vizáži mohli klidně splést s komiksovým antihrdinou Lobem, totiž hrál tak fantasticky, že z něj skoro nešlo spustit oči. Všechny ty přechody a až hračičkovský přístup ke hře byly zároveň zahrány tak agresivně, jako by se snad s nimi chtěl naposledy rozloučit. A od všech těch zuřivých úderů zprohýbaný činel v horní části soupravy jistě nebyl jedinou obětí tohoto jedinečného umělce.

Vlastně je skoro s podivem, že se mu dostalo jen jediného plánového slotu pro jeho sólo. Na druhou stranu je ale fakt, že kapela tentokrát jamovala nezvykle často - třeba taková "Cheaper To Drink Alone" se i s představením všech spoluhráčů protáhla na dvojnásobek. A možná jste si u ní dokonce všimli, jak se Young příhodně k jejímu názvu zvládl i během bubnování napít piva. Sám.

Fanoušci prvně začali houfně vytahovat mobily až u chlapské balady "Things My Father Said", skupina ale excelovala už dříve. Hitovka "Me And Mary Jane" totiž nestárne a v "Like I Roll" zase ty kytary tak krásně klouzaly po dlouhých tónech jako malé děti na prvním ledu.

Black Stone Cherry ale do Prahy dovezli žhnoucí sluníčko z Kentucky a i po hodině hraní vypadali, že jsou nezničitelní a zvládnou jet bez jakéhokoliv zaváhání dál. A i když nás oproti předchozím štacím nakonec ošidili o přídavek "Peace Is Free", což bylo spíše způsobeno přetáhnutím plánované hrací doby, než že by se jim samotným nechtělo, nenašel se snad skoro nikdo, kdo by se po těch bezmála dvou hodinách kytarových hodů cítil ošizený. Proto doufáme, že je u nás zase brzy uvidíme, aby nám stihli dohrát i ten přídavek. Fanouškovskou základnu už tady totiž evidentně mají.