Ono to ostatně ani není žádné překvapení, pokud už jste principála a jeho kumpány někdy viděli. "Ahoj, jmenuju se František Turner, tohle je moje kapela The Sleeping Souls a dneska hrajeme koncert číslo 2279. Je to naše třetí vystoupení v Praze, a jak můžete slyšet, mluvím perfektně česky. Dnes večer si proto procvičím i angličtinu."

Nějak takto se představením jako v první třídě uvedl zpěvák poté, co už do publika nasázel první tři kousky. Pak ještě vznesl přání, že by rád z vystoupení udělal punk rockovou show, a už zase do zaplněného klubu střílel jedním zpěvným popěvkem za druhým.

A mimochodem, ještě jeden postřeh k tomu, proč ho vážně nelze srovnávat s písničkáři, které běžně slýcháme v rádiích, ačkoliv jim je ve studiové podobě tolik podobný - je ve srovnání s nimi až příliš inteligentní a na jeho textech je to poznat. Jakkoli kousavý a kritický v nich ale dokáže být, vůči svým fanouškům se chová jako miláček.

Vždyť celá jeho punková revolta spočívá v tom, abychom k sobě byli vstřícnější. Což je, když se nad tím trochu zamyslíte, vážně zvláštní, jak se nám to vnímání posunulo. Dnes je totiž mnohem běžnější být sobecký a bezohledný, zatímco slušnost je vlastně nová rebelie. A není to jen oslí můstek k tomu, že si novou (a výbornou) desku nazval "Be More Kind". On tím opravdu žije. V Roxy byl tentokrát vytvořen pit pro fotografy. V jeden moment na něj Turner vyšplhal a chytil se jednoho z mladíků za ruku, aby nespadl a mohl zpívat fanouškům zblízka do obličeje. A když dozpíval a vracel se zpět, jako poděkování si s ním plácl.

V třípoložkové akustické části zase dal prostor přáním svých příznivců a jimi vybrané písně pak věnoval nejprve čerstvým snoubencům, následně jistému Pavlovi, který s ním v podstatě jede celé turné, a nakonec nějakému oslavenci.

Celý koncert přitom poskakoval za mikrofonem jako rag doll panenka a při zpěvu musel zavírat oči, jak mu do nich z čela tekla spousta potu. Prostě ze sebe i tentokrát vydával úplně všechno. Nechyběly vtípky, část písničky v češtině, výzva k cirle pitům, stagediving jednoho z fanoušků a nakonec i Frankův vlastní, kdy si prohlédl zadní řady pěkně zblízka a zatančil si s jednou ze slečen. Nebylo divu, že už se pak v přídavku sotva držel na nohou. Za pohled na ty čtyřicetileté chlapy v publiku, kteří skákali a zpívali, že "si nesednou, nesklapnou a už vůbec nemají v plánu dospět", mu to určitě stálo.

Ta sounáležitost nebrala konce a vidět, jak se v poslední písničce cizí lidi chytali kolem ramen a zpívali spolu s hlavní hvězdou, kterou přišly podpořit i předkapely, to skoro dralo slzy dojetí do očí. Ten nejhezčí zážitek ale byl, když frontman prohlásil, že je spokojen, že se mu svůj cíl s punk rockovým večírkem, kde se nikdo nechová jako pitomec, podařilo dotáhnout do konce. A že má ještě jednu ambici - rád by, aby s tou pozitivní energií a úžasnou atmosférou lidé odcházeli i domů a předávali ji lidem kolem sebe. A to je teprve výzva. Určitě se o to můžeme pokusit, bylo by ale fajn, kdyby tu myšlenku slyšelo více lidí. Třeba na nějakém velkém festivalu. Mohl by k nám Frank Turner se svými The Sleeping Souls jezdit častěji, prosím?