Téééda. To bylo něco. Spokojené vydechnutí úlevou i potěšením nebylo samozřejmé a to i přesto, že kolegové z našeho sesterského časopisu Full Moon nad Sophie Hunger obdivně vzdychají při jakékoliv možné příležitosti. A protože tak nějak tušíme, že ne vždy se stoprocentně shodneme na tom, že si to daný interpret zaslouží, přicházeli jsme do Paláce Akropolis s mírnou skepsí. A taky se zpožděním, protože pořadatelé na facebookové události nedali časový harmonogram. Ve finále se ale obavy staly zbytečnými, bylo to krásné.

Sophie Hunger je zpěvačka, k níž se hodí slova jako éterická, magická, víla nebo třeba experimentální. Také se k ní perfektně sedí klišé o tom, jak dobře se k její hudbě pije horký čas při sezení v křesle a nohama pod dekou. A rovněž se můžete bavit tím, že se ji budete snažit žánrově zařadit. Je to folk? Jazz? Elektronika? Klavírní pop? Má blíž k Regině Spektor, Norah Jones nebo Markétě Irglové? A není to jedno? Vlivů je spousta, ale všechny je přikrývá peřina z minimalismu. Neboť jestli něco švýcarská rodačka umí, pak je to schopnost dokonalého vyvážení všech zapojených prvků.

Ta sehranost, s jakou její doprovodné trio muzikantů předvádělo sjednocené zpěvy, ale i hudební podklady, si nezadalo s Alt-J a jim podobnými. Je třeba zavýt na měsíc ve křehké nádheře "Supermoon"? Vzdát hold berlínskému podsvětí a jeho elektronické scéně v ukázkách z nové desky "Molecules"? Vygradovat zpočátku repetitivní novinku "Tricks" do elektro-rockové bouře, která se stane vrcholem setu? Střihnout si píseň ve francoužštině nebo němčině? Nebo v "Citylights Forever" s trubkou v ruce vyzvat na souboj saxofón? Všechno máme.

A máme dokonce i inteligentní a vnímavé publikum, která dělá rámus jen v místech pro to určených, při subtilních melodiích ale ani nedutá a tak si v závěru "Coucou" můžete všimnout i nenápadně projíždějících zvuků automobilů na dálnicích. Na zbytečné promluvy mezi písněmi není čas. Atmosféra by se mohla rozpadnout. A to tady nikdo nechce.