Pozvání od Mura Masy z předchozího dne zafungovalo - jeho spolupracovnice Cosha měla u Volt stage ve čtyři hodiny odpoledne už solidně plno. Kdybychom chtěli být zlí, řekneme, že s muzikou puštěnou z playbacku a dvěma tanečnicemi bez jakékoliv kapely v pozadí vypadala jako nějaká bývalá, dávno opuštěná členka Sugababes. Jenže ono to bylo trochu jinak. Muzikanti chyběli asi spíš proto, že si je začínající zpěvačka s nepravidelnými kšefty ještě nemůže dovolit, a ambice stát se známou zpěvačkou se nedaly přehlédnout.

Z letních, popových písní, s nimiž jí pomáhal i exčlen Vampire Weekend, nemohla chybět "What If I Go?", kterou si oproti předchozímu dni střihla ve zpomalené, ale o to kouzelnější verzi, v níž ukázala, že zlato v hrdle jí nechybí. S kolegyněmi předvedla na všechny skladby secvičenou choreografii, v níž nechyběl prostor pro twerkování. Nebylo to ale nic necudného, více šlo o sportovní tanec ve stylu "Koukněte, co všechno dokážu". Moc pěkné. Kamarádka NAO, která zpěvačce dříve vystupující pod jménem Bonzai pomáhá ke slávě, musí být pyšná.

Na hlavním pódiu mezitím končil Tyla Yaweh. S DJem za zády dal v kousku odkazujícím na Michaela Jacksona regulérní moonwalk, pak lidem hodil svůj nátělník a v úplném závěru se s nimi zaskočil pozdravit do prvních řad. To už se ale na scénu chystala dvojice Dakota & Nadia. Ještě jsme vám totiž neřekli, že Sziget letos zrušil většinu hromadných párty před headlinery, při nichž si tisíce lidí v minulých letech házeli balóny, mávali vlajkami, řehtali řehtačkami nebo po sobě házeli barvami. Přišel tak o marketingově přitažlivé fotky, na druhou stranu ale alespoň drobně pomohl přestat zamořovat svět plasty.

Ne všechno je samozřejmě pryč - třeba na Martinu Garrixovi se pořád rozdávaly blikající tubusy. Pod společným jmenovatelem Love Revolution ale letos bylo vidět mnohem pestřejší program. Došlo třeba na řečníky hájící lidská práva nebo právě na zmiňovanou švýcarskou dvojici, která se v asi pětiminutovém představení zaměřila na problematiku domácího násilí. Oba umělci to ztvárnili pomocí emotivního tance, s nímž už se v minulosti umístili na stříbrné příčce v soutěži Francie má talent a jejich násilně působící souhra těl uměla dojmout.

Poté, co je na scéně vystřídali HONNE, kteří byli nejsilnější vždy, když k sobě přizvali zpěvačku vystupující pod jménem BEKA, se program Love Revolution vrátil ještě jednou. Tentokrát tisíce lidí mávalo látkovými duhovými vlaječkami na podporu rovnosti pohlaví, vzájemné tolerance a respektu k LGBT+ komunitě, k čemuž jim dvojice způli oblečených artistů točících se v kruhu udělala pěkné představení, jež zakončila polibkem. Příhodně tak zahřála pódium následujícím synth-popařům Years & Years, jejichž zpěvák Olly Alexander se svou orientací vůbec netají a ke coming outu povzbuzuje i ostatní. Jeho zpěv je ale dlouhodobě plný afektu a teatrálních pěveckých manýr, vydali jsme se proto prozkoumat, co se děje jinde.

Ve stanu A38 tou dobou probíhala jakýsi sešlost fanoušků reggae, dubu a jamajské hudby obecně. Její příznivci mají na Szigetu svou vlastní stage, kde můžou s hudbou s důrazem na druhou dobu strávit klidně celý týden. Jak IAMDDB mířící spíše k hip-hopu, tak Protoje & The Indiggnation ale už jsou tak velcí, že by se jejich fanoušci k drobné scéně nevešli. Zejména druzí jmenovaní stáli za pozornost, koneckonců jejich poslední deska byla nominována na Grammy za Reggae album roku. Není se co divit, v typicky houpavém rytmu si našli cestu, jak do své hudby propašovat i kytarové sólo nebo soulovou pěveckou exhibici.

S dvacetiminutovým zpožděním zahrála na vedlejší Europe stagei písničkářka Sophie Hunger. Křehkým skladbám to ale více sluší v intimnějším prostoru, a tak jsme se po fun factu, že její příjmení pochází právě z Maďarska, neboť její předci se právě odtud vydali do švýcarských Alp, kde se zamilovali a zůstali tam, vydali zpátky na Main stage.

"Nenechte se zmást tím divokým tetováním na obličeji, je to zlatíčko," prohlásil před třemi dny na adresu Post Maloneho Eric Wilson, basák Sublime With Rome, který s ním vystoupil jako člen jeho doprovodné kapely na akci Cutting Room. Možná měl pravdu, rapper v Budapešti vzorně děkoval po každé písničce a po koncertě se ještě zdravil s prvními řadami. Co je to ale vlastně za člověka a proč je tak populární? Tomu jsme se kromě hitparádových úspěchů na musicserveru ještě moc nevěnovali, tak si krátce připomeneme, co mu ke slávě pomohlo.

Začínal jako kytarista se zálibou v emu a hardcoru, bavili ho My Chemical Romance. Po tom, co ho na konkurzu odmítli do svých řad přijmout metalcoroví Crown The Empire, se ale rozhodl zaměřit se více na hip-hop. Přestěhoval se do L.A. ke kamarádovi, který byl herní streamer a který ho zasvětil do toho, jak se na internetu buduje jméno. Netrvalo dlouho a jeho hitu "White Iverson" si všimli Wiz Khalifa, Mac Miller i Earl Sweatshirt. Pak už to šlo rychle - Kylie Jenner si ho pozvala na oslavu svých osmnáctin, kde se seznámil s Kanye Westem, který ho přizval do tracku "Fade" pro album "The Life Of Pablo", to vedlo k předskakování Justinu Bieberovi na americkém turné a druhý studiový počin "Beerbongs & Bentleys" už začal bourat streamovací rekordy. A než se nadál, hrál Post Malone na posledních Grammy dohromady s Red Hot Chili Peppers. Má ale čtyřiadvacetiletý zpěvák, rapper a producent vlastně co říct? To už je jiná otázka.

Když si totiž přeložíte byť jen jedinou věc z jeho megaúspěšné druhé studiovky, záhy dojdete k tomu, že už jste tu desku vlastně slyšeli celou. Celé album totiž má jen jedinou myšlenku: "Ach, jaký já jsem chudák, že mám tolik peněz a celý den akorát střídám chlast, holky a návykové látky." To je vše, co se vám snaží sdělit. Všechny ostatní položky na nahrávce už jsou jen variace na stejné téma. Vychloubačné litování sebe sama je alespoň zabaleno do nosných melodických refrénů, které jsou dostatečně chytlavé na to, aby se Post Malone obešel bez popových zpěvaček, které mu je zatraktivní. Budiž mu to přičteno k dobru, "Better Now", "Candy Paint", "Psycho", "Rockstar" nebo ze "Spider-Man: Paralelní světy" pocházející "Sunflower" jsou (až na ty texty) dobré kusy, z nichž se zaslouženě staly hity.

Naživo to ale fungovalo jen částečně. Hlavní problémy byly dva. Zaprvé byl na pódiu rapper zcela sám a drobně upravenou hudbu mu pouštěl nějaký technik v pozadí. Melodie a beaty tak byly spolu s celými zpívanými refrény puštěny jen z notebooku a on dával živě buď jen samotné sloky nebo k těm refrénům tu a tam přizvukoval.

Zadruhé se ukázalo, že ačkoliv na deskách zpívá, musí tam jeho vokál projít mnoha filtry a modulátory, než bude znít tak, jak ho znáte z rádia. On totiž zpívat vůbec neumí. Jeho hlas zněl, jako kdyby noc předtím pařil až do rána - byl vykřičený, skřehotavý a asi i díky cigaretám, které si na pódiu v Budapešti neodpustil, i dost zesláblý. Bylo tak docela zvláštní sledovat, jak se po každé druhé písničce musí vydýchat a napít, jako by právě doběhl maraton. Přitom jediné, co dělal, bylo pochodování sem a tam s občasnou snahou o prožitek s padnutím na kolena. S jedinou výjimkou - to když v baladě "Stay" vzpomněl na své kořeny a dal ji sám jen s akustickou kytarou, kterou pak v "Rockstar" teatrálně zničil.

Davu lidí, kteří opět zcela zaplnili prostor pod pódiem, to bylo jedno, ti byli rádi, že vidí aktuální rapovou megastar, které jsou k vidění v Evropě tak vzácně, a slyší známé hity doplněné o drobnou pyrotechniku s ohýnky a občasným probliknutím jinak vypnuté zadní projekce. Stejně jako fakt, že koncert skončil o dvacet minut dříve, než dle programu měl, byť v porovnání s předchozími štacemi zazněly všechny skladby, které měly, a to i včetně ukázek z chystané třetí řadovky, která vyjde v září. Samo o sobě to tedy byl první a s největší pravděpodobností i jediný headliner, který letos zklamal, a do srovnání s Macklemorem se raději nepouštějme, protože by Post Malone dopadl přímo žalostně.

Dřívější konec měl alespoň pozitivum v tom, že jsme stihli poslední třetinu výborných Parcels, kterým hlasitě aplaudoval plný stan. Jejich indiepopové skladby a sedmdesátková image se nebojí si tu a tam čichnout k funkovému groovu a ten je pak úžasným kořením jejich už tak roztančené muziky.

Vzdálení a přitom svým způsobem tak blízcí byli i jejich následovníci Jungle, kteří měli ve stanu rovněž plno. Pro ně platí, že když jste je viděli jednou, jako byste je viděli pokaždé, protože jejich koncerty jsou jako přes kopírák stále stejné. Nutno ale dodat, že stále dobré, protože ten unikátní sound čtveřice spojených falzetů a velké lásky k funku funguje nejen v největších hitech "Time" či "Busy Earnin'". Chystané třetí album by už ale konečně mělo opustit zavedené pořádky a trochu experimentovat - ať už se žánry nebo s častějším sólováním jen jednoho ze zpěváků. Ať je trochu barevnější, jinak se na tu hlavní scénu Szigetu ani do třetice nepodívají.

Šestý den se na největší pódium vrátí Florence + The Machine, doplní ji Catfish And The Bottlemen, Tom Odell, Superorganism, Boy Pablo, Big Thief, Coheed And Cambria, Maribou State, Carnival Youth, Leoniden nebo reprezentanti CZ/SK scény I Love You Honey Bunny a Celeste Buckingham a King Shaolin.