Pětatřicetiletá zpěvačka, která aktuálně žije a působí v Berlíně, svým pražským koncertem uzavřela aktuální část turné a vrací se zase na chvíli domů. Vzpomínek na něj má jistě mnoho. A my si teď povíme, co se jí asi vybaví, když si vzpomene na svůj koncert v Paláci Akropolis.
Live: Sophie Hunger
místo: Palác Akropolis, Praha
datum: 11. listopadu 2018
support: Kliffs
setlist: I Opened A Bar, The Actress, Let It Come Down, Supermoon, Love Is Not The Answer, Sliver Lane, Die ganze Welt, Tricks, There Is Still Pain Left, Coucou, Le vent nous portera (Nois Désir cover), Citylights Forever, Z'Lied vor Freheitsstatue, Hanghanghang, Das Neue, Speech, Train People
Fotogalerie
© Honza Průša, musicserver.cz Téééda. To bylo něco. Spokojené vydechnutí úlevou i potěšením nebylo samozřejmé a to i přesto, že kolegové z našeho sesterského časopisu Full Moon nad
Sophie Hunger obdivně vzdychají při jakékoliv možné příležitosti. A protože tak nějak tušíme, že ne vždy se stoprocentně shodneme na tom, že si to daný interpret zaslouží, přicházeli jsme do Paláce Akropolis s mírnou skepsí. A taky se zpožděním, protože pořadatelé na facebookové události nedali časový harmonogram. Ve finále se ale obavy staly zbytečnými, bylo to krásné.
Sophie Hunger je zpěvačka, k níž se hodí slova jako éterická, magická, víla nebo třeba experimentální. Také se k ní perfektně sedí klišé o tom, jak dobře se k její hudbě pije horký čas při sezení v křesle a nohama pod dekou. A rovněž se můžete bavit tím, že se ji budete snažit žánrově zařadit. Je to folk? Jazz? Elektronika? Klavírní pop? Má blíž k
Regině Spektor,
Norah Jones nebo
Markétě Irglové? A není to jedno? Vlivů je spousta, ale všechny je přikrývá peřina z minimalismu. Neboť jestli něco švýcarská rodačka umí, pak je to schopnost dokonalého vyvážení všech zapojených prvků.
© Honza Průša, musicserver.cz Ta sehranost, s jakou její doprovodné trio muzikantů předvádělo sjednocené zpěvy, ale i hudební podklady, si nezadalo s
Alt-J a jim podobnými. Je třeba zavýt na měsíc ve křehké nádheře "Supermoon"? Vzdát hold berlínskému podsvětí a jeho elektronické scéně v ukázkách z nové desky
"Molecules"? Vygradovat zpočátku repetitivní novinku "Tricks" do elektro-rockové bouře, která se stane vrcholem setu? Střihnout si píseň ve francoužštině nebo němčině? Nebo v "Citylights Forever" s trubkou v ruce vyzvat na souboj saxofón? Všechno máme.
A máme dokonce i inteligentní a vnímavé publikum, která dělá rámus jen v místech pro to určených, při subtilních melodiích ale ani nedutá a tak si v závěru "Coucou" můžete všimnout i nenápadně projíždějících zvuků automobilů na dálnicích. Na zbytečné promluvy mezi písněmi není čas. Atmosféra by se mohla rozpadnout. A to tady nikdo nechce.