Stejně jako většina umělců, kteří přijíždějí koncertovat do Prahy v rámci Strun podzimu, ani Lizz Wright nepatří mezi ty, které bychom slýchávali příliš často v rádiovém éteru. Přesto ji u nás přivítalo prakticky zcela zaplněné Rudolfinum, respektive nejprve přivítalo čtveřici muzikantů, kteří na pódium nastoupili s mírným předstihem. Nicméně první tóny se ozvaly až ve chvíli, kdy vstoupila na pódium hlavní protagonistka, a byly to navíc tóny pouze jejího charismatického altu bez čehokoli dalšího - úvodní "Silence" odzpívala jednoduše a capella.

Už s oněmi prvními takty bylo zřejmé, že u jejího živého vystoupení se nám dostane zcela jiný zážitek než v případě studiových nahrávek. To pochopitelně platí pro většinu zpěváků či zpěvaček, ať už v dobrém, či špatném smyslu, ale u Lizz Wright se nebojím označit onen rozdíl za téměř propastný. Její albové věci jsou skvělé, o tom není třeba diskutovat, ale jen minimálně na nich vyniká neskutečná síla jejího hlasu, dokonalá dikce v každém momentu a naprosto bezchybná intonace, a to i při improvizacích, jako tomu bylo ve čtvrtek v Dvořákově síni. Ačkoli si nejsou nikterak blízké a žánrově jsou naopak dosti vzdálené, připomínal mi zpěv Lizz Wright v mnoha ohledech ten, který obdivujeme u Lary Fabian.

Osmatřicetiletá americká diva většinu diváků už první písní vtáhla náležitě do své vlastní aury a díky tomu se ze čtvrtečního večera stala malá duchovní a spirituální seance. Její gospelové základy totiž prostupovaly vlastně celým jejím programem a bylo jedno, zda se zrovna pustila do soul jazzu v "Somewhere Down The Mystic", zda jej mixovala s blues a špetkou rocku v "The New Game" nebo se obdivovala jednoduchosti folkových skladeb v "Old Man" Neila Younga či prolínala r'n'b s jazzem ve "Walk With Me". Gospel prostřednictvím jejího hutného hlasu a duše, kterou do každé písničky dává, prosákl i do v podstatě jednoduché popové "Grace" ze stejnojmenného posledního alba. Snad pouze v "Here And Now" se od něj dokázala oprostit a předvést, proč je považována také za výbornou jazzovou zpěvačku.

Její kapela zůstávala prakticky vždy mírně v pozadí a nechávala obecenstvo plně se soustředit na zpěv samotné Lizz Wright. Výrazněji o sobě dával vědět snad pouze klávesista Bobby Sparks, který předváděl na klasické Hammond B3 neuvěřitelné věci. Ostatní na sebe strhli pozornost snad pouze v rychlejších skladbách jako třeba "The New Game" a v přídavcích, kdy v tom prvním sama zpěvačka zasedla za klavír, a stala se tak spíše členkou bandu, nebo i v poslední rytmické "Singing In My Soul" pohybující se na pomezí ragtimu a spirituálu.

Už před těmito přídavky publikum reagovalo na každou písničku velmi bouřlivě, ale co se událo po nich, to asi nikdo nečekal. Ačkoli se Lizz Wright již rozloučila s publikem, odešla ze sálu, světla se rozsvítila a dokonce i vchody do sálu byly otevřené, návštěvníci stále neopouštěli svá místa a jejich potlesk a výkřiky sílily. Dojatá zpěvačka se musela vrátit zpět do sálu a stejně jako začala i skončit. Po krátkém proslovu a capella zazpívala "Amazing Grace" a pak teprve mohla definitivně opustit scénu Dvořákovy síně a lidé se odebrali do svých domovů.

V programu k tomuto koncertu bylo napsáno, že Lizz Wright "káže krásou a oslovuje naléhavostí". Možná to zní příliš vzletně, ovšem jen málokterý návštěvník její pražské premiéry by se s tím nesouhlasil. Její zpěv, hlas, projev a vlastně veškerá energie a vřelost měla přesně takovéto účinky a nezbývá než doufat, že si je budeme moci brzy vychutnat znovu.