Britskou kapelu přivítalo solidně zaplněné pražské Roxy. Vyprodáno nebylo, nikdo se nijak zásadně nemusel tlačit, přesto to bylo více než dost na to, aby se v klubu podařilo vytvořit dobrou atmosféru.

Začátek večera ale patřil krajanům hlavních hvězd Turbowolf. Ti přivezli řízný alternativně střižený hard rock, který až po uši pevně vězel v sedmdesátých letech. Celkovým soundem (sice o něco garážovějším až noisovějším, než bylo tehdy v módě), ale i vzhledem charismatického frontmana, který v mnoha momentech připomínal zdivočelého Franka Zappu bez kytary. Turbowolf vystoupili pouze jako trio, baskytaru nechali doma, ale i to stačilo k tomu, aby byl jejich zvuk značně kolísavý. A bohužel se často překlápěl na tu horší stranu. Téměř vše, o co se zpěvák Chris Georgiadis pokoušel, ať už to byl zpěv nebo hra na klávesy, zůstalo nehezky překryté téměř nečitelným bordelem.

U Killing Joke se zvuk o něco zlepšil, dokonalé to ale nebylo. Ani dole u zvukaře ani na balkóně, ale alespoň byl slyšet vokál. Taky jsem trochu postrádal onen fyzický zvukový nápor drtící kosti. Těžko říct, jestli to bylo větším prostorem, ale ona hmatatelná energie, pro Colemanovu bandu tolik typická, se až dozadu prodrat nedokázala.

Jinak už ale bylo všechno v pořádku. Kapela šlape dost možná nejlépe za celou svou kariéru. Starším post-punkovým věcem svědčí slušivý, hutně-industriální kabátek, a díky tomu se může hladce spojit starší "Love Like Blood" s téměř novou "Autonomous Zone" a "The Death And Ressurection Show" z návratového eponymního alba. Nikde to nedrhne, všechno to hezky drží pohromadě. Ani napodruhé mě nepřestává fascinovat, že jsou pánové ve svém věku schopní už tak svižné skladby ještě zrychlit. Ve většině případů člověk na ten rozjetý válec postavený na pravidelném rytmu jen zírá. Jsou však momenty, kdy by nebylo od věci držet se tempa studiových nahrávek. Třeba u takové "The Death And Ressurection Show", která v Praze působila až trochu zbrkle a přišla o svůj transový, šamanistický nádech.

Ještě že je alespoň Coleman stále ten černokněžník i temný klaun, který moc dobře ví, že jeho démonické pohledy, robotické pohyby a divadelní gesta jsou jen hrou, a často z této role dobrovolně vypadává. To když démona vystřídá rozesmátý a zatraceně spokojený muzikant, který je na pódiu očividně rád. Jinak tomu nebylo ani u jeho spoluhráčů, rozesmátý basák Youth po chvíli odhodil bílé sako, aby zbytek koncertu odehrál v květované košili, zvukově unikátní kytarista Gordie Walker byl vždycky stoický, ale v neděli působil v Praze velmi uvolněným dojmem.

A když se baví muzikanti, publikum to vycítí. I tady dostalo to, co chtělo - v podstatě průřez největšími hity. Co také hrát jiného než "Pandenomium", "Wardance", "Eighties" nebo "Bloodsport", když slavíte téměř čtyřicet let na scéně. Nejvíce prostoru (pět kousků) patřilo debutové desce, zbytek se víceméně rovnoměrně rozprostřel mezi nejzásadnější položky diskografie.

Nedělnímu vystoupení Killing Joke vlastně ani nic moc nechybělo. Jen ten zvuk mohl být lepší, o kapku čitelnější a snad i hutnější. Ale čert to vem, o zklamání v žádném případě mluvit nelze.