Už na základní škole si Ritchie Blackmore založil kapelu a za víc než čtyřicet let hraní prošel ještě pěknou řádkou dalších. Když po sedmi letech řekl legendárním Deep Purple své sbohem, okamžitě založil srovnatelně úspěšné Rainbow. Roku 1996 vzniklý projekt Blackmore's Night je naprosto odlišný od všech předchozích. Kromě toho, že po jeho boku na pódiu i ve studiu stojí místo drsných hochů jeho křehká manželka, dovolil kytarista, aby se naplno projevila jeho vášeň pro středověkou a renesanční hudbu především Střední a Jihovýchodní Evropy (nikoliv keltskou, jak bývá mylně uváděno). A tak namísto hardrocku prezentuje duo převážně skladby inspirované 10. - 16. stoletím, i když často v rockovém pojetí. Nesnaží se jako mnozí o autenticitu, jejich cílem je pouze přinést atmosféru oné doby a to co nejširšímu publiku. Což se daří, skupina si překvapivě udržela i fanoušky předchozích Blackmorových formací.

Našince vždycky potěší, když se někdo důležitější z okolního světa v dobrém jen zmíní o naší prťavé kotlině, nebo se tu dokonce zastaví při turné. Proto se mu musí pnout hruď pýchou, když si ji někdo vysloveně oblíbí. A Blackmore's Night (BN) jedno ze svých, do hradů, zámků nebo kostelů umístěných, vystoupení v kostýmech předvedli loni na Konopišti, ukázali se na předávání cen Anděl 2001, vystupovali v Lucerně, až by si jeden myslel, že dojíždějí z Moravy a ne z newyorkského Long Islandu. A ženská polovina dvojice, tedy zpěvačka Candice Night, která si svou koncertní premiéru odbyla právě u nás (před patnáctitisícovým davem), stihla v jednom rozhovoru pro britský tisk Česko nebo Prahu zmínit celkem šestkrát.

Proč tento obsáhlý úvod? Ono totiž o albu samotném toho moc nového napsat nelze. Kromě utahané verze 'párplovské' klasiky "Soldier Of Fortune", u nás známé v šípkovém podání Jiřího Schelingera, jsou na obou discích skladby ze všech tří vydaných studiových desek. A všechny mají, kromě schopného ale nijak výjimečného hlasu zpěvačky, jednu důležitou společnou vlastnost. Krátké popěvky jsou dlouhatánskými intry, mezihrami a jalovými mluvenými úvody nataženy na průměrnou délku celých šesti minut. Když započítám tři instrumentálky, zdá se mi, že zpěv je zde utlačován pouze hranými party, při nichž se sice můžu obdivovat mistrově virtuozitě, s jakou zachází s běžnou kytarou a mandolínou i s dobovými drnkacími nástroji, ale zároveň se nemůžu zbavit dojmu, že převodem na desku ztratily alespon tři čtvrtiny své přitažlivosti. Proto pokud zrovna CD neslouží jako kulisa pro vaši domácí pitku či bitku, ale pouze v klidu posloucháte, má deska lehce umrtvující vliv. Přitom jde o hudbu, která by měla rozproudit krev (i s alkoholem v ní obsaženým). Protože přestože zažitou představou renesanční hudby představuje borec s loutnou lkavě pějící pod oknem a středověké zase církevní skladby, BN vybírají především hudbu přízemnější, z ulic, hospod a slavností. Této lidovosti jsou přizpůsobeny i texty, v nichž se neustále opakuje několik málo motivů - měsíc, ohně, tanec apod.

A tak přestože nahrávané vystoupení muselo být zajímavým zážitkem, o dvou kolečkách plastu z něj vzniklých to říct nelze. Album i skupina ještě mají na českém trhu znevýhodněnou pozici kvůli svým názvum. Při pátrání po zajímavostech v našem (nejen) tisku jsem objevil zkomoleniny Richie Blackmore, Candy Night, Blackmores Night's, Past Time With Good Company nebo dokonce Past Lives With Good Company. Teď bych chtěl napsat smajlík, ale bohužel nevím, jestli veselý nebo smutný.