Krédem vašeho nového alba "Já nemám strach" je podle tiskové zprávy nacházení optimismu v překonávání životních nástrah. Jak takový optimismus nacházíte vy?

Uvědomila jsem si, že je nesmyslné bojovat s něčím, co nemůžete ovlivnit. Proto se deska jmenuje "Já nemám strach". Znamená to, že se nebojím vrásek nebo přirozeného běhu života. Bojím se paradoxně spíš věcí, které se ovlivnit dají, což je lidská hloupost, zloba, nenávist.

O tom, že se nebojíte šedých vlasů a nepočítáte, kolik vám zbývá času, zpíváte právě v titulní písni. Jejím autorem je Marek Ztracený. Byl její optimistický charakter součástí vašeho zadání?

Autorům žádné zadání nedávám. Nechám na nich, co napíšou. Mně se to buď líbí a písničku si vezmu, anebo nelíbí a odmítnu ji. Nedovolila bych si zasahovat do autorské práce. Skladatelé většinou rovnou posílají hotovou demonahrávku, ne žádné návrhy. Ty bych asi ani poslouchat nechtěla. Líbí se mi, když má autor jasnou představu. Podle ní jsem schopná rozpoznat, zda mě písnička oslovila a jestli bych byla schopna ji zpívat. Já pak maximálně upravím nějaké slůvko v textu, jinak ale písničky beru tak, jak jsou.

Přispěli převážně mladší autoři. Písničky pro vás vedle Ztraceného napsali i Martin Chodúr, Radůza, Xindl X nebo Hynek Toman ze Support Lesbiens. Čím to je, že jste se obklopila mládím?

A všiml jste si, že všichni sami zpívají nebo mají své kapely? Moje první otázka pokaždé byla: "Proč si tu písničku nenecháte pro sebe?" Vždyť třeba zrovna Marek Ztracený nebo Radůza zpívají úžasně! Kdybych já skládala a vytvořila tak nádherné písně, asi bych si je nechala. Ale zpět k vaší otázce - kdyby mi připravili písničky autoři, kteří pro mě píší celý život a zestárli spolu se mnou, určitě bych si je ráda vzala. Jenže nenapsali, někteří už možná ani neskládají. V každém případě jsem ráda, že ti, které jste jmenoval, přispěli. Vždyť ty písničky jsou krásné. Jedna hezčí než druhá.

Na albu je několik popových písní, zdá se však, že stále více inklinujete k šansonu. Je to správný dojem?

Na deskách možná ano, na koncertech to ale neplatí. Na ně chodí lidé proto, aby si poslechli mé nejznámější písničky. Chtějí slyšet staré hity. Mohu si dovolit zařadit dvě tři nové věci a postupně je obměňovat, víc asi ne. Koncert by totiž pak byl nekonečný. Z novinek už do repertoáru zapracovávám titulní skladbu a píseň "Anděl strážný", kterou mi napsala Radůza.

Říká se, že s věkem dokáže interpret šansony víc procítit. Pozorujete něco podobného i na sobě?

Ne. Vzpomínám si, že když jsem začínala, zpívala jsem v Ostravském rozhlasu a jedna z mých prvních písniček se jmenovala "Mrtvá láska". Bylo mi nějakých sedmnáct osmnáct. A slyšela jsem rady kolem sebe, že přece nemůžu zpívat o mrtvých láskách, když jsem to neprožila. Já v tom ale rozdíl nevidím. Buď písničku cítím a nazpívám ji, nebo ji necítím a odmítnu. Pokud k ní nemám vztah, nenazpívala bych ji tak dobře, jak bych chtěla.

Píseň "Cizí" jste si otextovala sama. Proč je to na albu váš jediný autorský text?

Nejsem zas tak velký psavec. A všechny písničky, které jsem dostala, byly tak krásné, že by mi bylo líto je nezařadit. Skladba "Cizí" mě ve francouzském originálu provázela celé léto, pořád jsem ji poslouchala, a proto jsem ji chtěla zpracovat. Ještě jsem měla k otextování vyhlédnutou jednu, ale pak jsem si řekla, že už desku víc natahovat nebudu. Dvanáct skladeb je až až.

Už jste napsala kolem devadesáti textů, máte k některému mimořádně silný vztah?

Většinou mám nejraději ty typicky šansonové. Například "Zítra se zvedne vítr". A ráda mám také novější texty, mimo jiné právě i "Cizí". Lidé se někdy podivují, proč jsou moje texty většinou smutné. Novinářka Scarlett Wilková o mně dokonce kdysi napsala, že "Hana Zagorová je zpěvačka, která žije ve šťastném vztahu, ale píše o nešťastných láskách". A měla pravdu. Jsem ráda, že mě osobně se toto téma netýká. Jako textařku mě ale neustále přitahuje.

V další skladbě Marka Ztraceného "Jsem jaká jsem" zpíváte: "Jsem, jaká jsem, a nikdy nebude to jinak, žít s touhle povahou je někdy dřina." Jak to myslel? V čem je pro vás vaše povaha dřina?

Do hlavy mu sice nevidím, ale má pravdu. Vždycky když se mě někdo na něco zeptá, řeknu pravdu. Ne každému to musí být příjemné. Snažím se nikdy nikomu neublížit, ale když chce někdo znát můj názor, nemůžu přece potlačit samu sebe. Často také vyžaduji věci, které se už dnes tolik nenosí. Mám ráda, když jsou lidé dochvilní, a tíhnu k romantice.

V posledních letech občas vystupujete i na letních festivalech, kde jste se dřív neobjevovala. Líbí se vám takový způsob propojování generací a žánrů?

Líbí se mi pospolitost lidí, kteří se chtějí bavit. Kdybych se jim nezamlouvala, vždycky mají možnost jít jinam, třeba na pivo nebo k jiné scéně. Na festivalech se mi zpívá moc dobře. Objevím se na nich i příští rok, vystoupím například na Votvíráku.

Měla jste někdy při takovém vystoupení obavy, že vás festivalové publikum nepřijme?

Stejnou otázku mi položili, když jsem zpívala na festivalu Benátská! Řekla jsem na to: "Čeho se mám bát? Vždyť jdu dělat svou profesi!" Předpokládám, že kdybych se návštěvníkům nelíbila, půjdou pryč. Ale oni pod tím pódiem stojí a reagují dobře. Nechci říct, že jsem je pokaždé dostala, aby to neznělo moc velkohubě, ale ono to tak ve výsledku je. Vystupování na festivalech je příjemné - stejně jako samostatné koncerty nebo městské slavnosti. Nezáleží na tom, kde zpívám, na pódiu bych se pokaždé rozdala a vypustila na něm duši.

Chybí vám pak někdy síly, které na pódiu necháte?

Na pódiu si člověk připadá, jako kdyby létal. Když vidíte odezvu diváků, ohromně vás to nabíjí. To vám potvrdí každý, kdo někdy na jevišti stál. Ale je pravda, že dvacet minut po koncertě euforie vyprchává a dostaví se únava. Obzvlášť když vás pak ještě čeká několikahodinová cesta do Prahy.

Chystáte k nové desce turné?

Turné dělat nebudu, čekají mě klasické koncerty v mnoha městech. Některé nové písničky z desky "Já nemám strach" na nich také uvedu. Jak už jsem řekla, zatím budou dvě tři a za nějaký čas je obměním. V prosinci zavítám i do pražské Lucerny, ale ta už je dávno vyprodaná. Ne že bych se chtěla chlubit, ale mám z toho radost.

V minulosti jste získala devět Zlatých slavíků. Co říkáte na to, že anketa byla dočasně pozastavena a letos se neuskuteční?

Doufám, že je to opravdu dočasně. Bylo by mi líto, kdyby byla anketa zrušena úplně. Je to jedna z mála příležitostí, kdy se můžeme s kolegy všichni potkat a popovídat si. Dřív bylo takových možností mnohem víc, protože v televizi se vysílaly zábavné pořady. Většinou se zkoušelo den předtím, takže jsme v daném městě i spali. Dozvěděli jsme se díky tomu o sobě víc, lépe jsme se poznali.

Důvodem, proč byla anketa pozastavena, byla snadná ovlivnitelnost výsledků, kterou současný systém hlasování umožňoval. Co si o tom myslíte?

Moc do toho nevidím, ale pokud systém zastaral, je třeba ho změnit. Jestli vědí organizátoři o nějakém lepším způsobu, určitě to bude ku prospěchu věci. Věřím, že půjde opravdu jen o výpadek jednoho roku. Líbí se mi, že je to ocenění od fanoušků, nehodnotí nás odborná kritika, ale posluchači. Když člověk vidí, že se v žebříčku propadl, může to pro něj být i signál, aby něco změnil. Taková anketa je fajn. Ale pokud je v dosavadní podobě přežitá, musí se spravit.

Poslední píseň na novém albu se jmenuje "Ať mír nás provází". Lze ji vnímat i jako určitý vzkaz české společnosti?

Netroufám si nechávat jí vzkazy. Ale bylo by hezké, kdybychom si uvědomili, jak krásně na světě je a jak krásně na něm ještě může být. Mír nemusí být nutně jen opozitum války, ale dá se vnímat i jako klid v duši, rovnováha v životě.