Nejprve k organizačním věcem - měli jsme sice s sebou vlastní fotografku, jenže jelikož téměř všechny hlavní hvězdy až na místě focení buď úplně zakázaly nebo ho omezily jen pro ty největší, zpravidla maďarská média, museli jsme si vypomoci i jinými zdroji. Navíc i pro zdejší press centrum platily polní podmínky, takže fotogalerie bude jen jedna a to až po skončení festivalu, protože lépe to v danou chvíli zkrátka zvládnout nešlo. A i letos jsme z celého programu běžícího od minulé středy do tohoto úterý na Szigetu viděli jen část, protože na pátek bohužel pisatel nedostal dovolenou a i letos se na sobotu naplánovala svatba. Každý rozumný člověk by tak asi vypustil první půlku a přijel až na neděli. To by ale úvodní den nesměl patřit Kendricku Lamarovi.

Osmihodinová cesta do Budapešti jen na čtyři koncerty (v úvodní den je druhá největší scéna - stan A38, který se letos přejmenoval na Mastercard Stage podle sponzora zajišťující cashless náramky, tradičně ještě nefunkční), po nichž jedete druhý den ráno zpátky do Prahy možná nebyla úplně nejefektivnější, zase to ale byly opravdu velké lákadla.

Ostrov jako takový nabízel letos spíše drobné úpravy, bariéry zmizely z prostoru už zmiňovaného stanu, přepracováním prošla Telekom aréna, kde v noci hrají slavní DJ’s, obojí bylo ku prospěchu. Naopak některé prostory ke stanování byly obehnány bariérou, aniž by nabízely jiné využití a tak postavit si někde obydlí bylo zase o něco obtížnější. V tomto směru má Sziget ještě mezery. Stejně jako u odbavování návštěvníků u vstupu, ta řada nebrala konce. Mimochodem, díky letos absentujícímu Glastonbury přišli Nizozemci o číslo jedna mezi nejvíce zastoupenou cizokrajnou národností na ostrově, z Británie totiž dorazilo na dvacet tisíc fanoušků.

Z doprovodného programu nabízel festival opět řadu cirkusových a divadelních představení, například soubor pěti israelských mužů v trenýrkách, kteří předváděli synchronizovanou a náročnou choreografii. Potkat jste mohli i gigantické nafukovací mimino, zahrát si deskovky, volejbal nebo skákat bungee jumping, promluvit s Bohem i zástupci neziskovek, zaplavat si v bazénu nebo zabloudit do stanu, v němž strašidelné loutky s mnoha končetinami hrály na nástroje či spolu v několikapatrovém bordelu souložily. A i letos jsme pokračovali v pátrání po magické Toi Toice, která místo toalety nabízí tajný vstup do prostoru, kde se skrývá velká párty jen pro vyvolené. Zatím neúspěšně.

Hudbou to na Szigetu zkrátka nekončí, jmenujeme se však musicserver, takže zpátky k ní. Prvním ze čtyř vystupujících byli na hlavní scéně Clean Bandit. Popová skupina přetvářející vážnou hudbu ve svěží hity své obsazení v posledních měsících po několika změnách ustálila, chrlí na nás nové singly, nástupce povedeného debutu "New Eyes" ale zatím stále nikde. Minimálně už ale aspoň víme, že u štavnatého "Rather Be" ani zelenými fábory doprovázené hitovky "Rockabye" jejich kariéra neskončila, protože třeba novinka "Piece Of You", do níž kapela zakomponovala úryvek z Modjova "Baby", nebyla vůbec špatná. Jen by to chtělo trošku více promyslet ty projekce, blikání barevných čar jinak příjemně pozitivní dojmy zbytečně nabourávalo.

Stormzy se muze pyšnit nominací na BBC Sound Of 2015, na debut jsme si ale museli počkat až do loňského února. Na stagei měl sice jen kolegu s notebookem, jeho grime stojící na temných elektronických podkladech by ale stejně bylo obtížné převést do celokapelního zvuku, takže to ve finále ani moc nevadilo. Především ale bylo obdivuhodné, kolik energie do toho Michael Ebenazer Kwadjo Omari Owuo Jr. dal. "Óóó, tohle se mi bude líbit", zamlaskal spokojeně asi po druhém songu, když viděl, jak euforicky ho v Maďarsku přijali. A ačkoliv vlastní skladby nebyly vůbec špatné, stejně si jej asi většina lidí bude pamatovat spíše díky tomu, že přiznal, že Eda Sheerana považuje za svého blízkého kamaráda a do jeho "Shape Of You" mu zarapoval pár slok. A také se během jeho show zjevili u pódia hasiči, kteří sluncem vyhřáté fanoušky kropili hadící a ti tak s trochou nadsázky radostně zpívali v dešti.

Lykke Li je přesně ten typ interpreta, který měl hrát ve stanu A38. Na hlavní pódiu se její intimnější tvorba vůbec nehodila, protože křepčit pod pódiem se na ni moc nedá, o show se zde vůbec nelze bavit a její mečivý hlas nápadně připomínající vokál Nelly Furtado ani do nějakých expresivnějších poloh nepřešel. Zpěvačka se sice tváří hodně alternativně, ve finále ale stejně jako třeba Grimes hraje úplně obyčejný pop, který od slavnější konkurence odlišují jen krapet náročnější texty. Ukázky z nové desky "So Sad So Sexy" nebyly úplně špatné, koncert se ale až na pár výjimek nesl v tempu pomalých balad a nebýt hitu "I Follow Rivers", vlastně by z něj asi příliš neutkvělo. Průměr.

Čtvrté a poslední jméno hlavní stage znělo Kendrick Lamar. Jenže namísto obrovské adorace následovalo bučení, protože podobně jako předloni u Rihanny, i Kendrick na sebe nechal čekat. Zhruba šedesát osm ticíc fanoušků tak pod pódiem stálo celých 45 minut! Než vůbec cokoliv začalo, zahlásili pořadatelé pár minut před reálným startem cosi o technických problémech, co přesně to ale mělo znamenat, si můžeme jen domýšlet.

Pulitzerovou cenou a dvanácti Grammy oceněný umělec, který je v současnosti považován za nejlepšího rappera planety tak možná byl v nepříjemné situaci nevinně, na to se ale historie neptá. Faktem je, že se z jeho plánovaného setu vystřihly nejen video složky, ale i řada skladeb a to tak, aby skončil v plánovaných jedenáct hodin večer, celkem tak koncert trval jen pouhých pětapadesát minut.

Doprovázen skrytou, avšak živou kapelou naběhl na stage za doprovodu úderné "DNA." z desky "DAMN." a v průběhu koncertu do jejího tracklistu sáhl ještě několikrát. Comptonský mistr slova je sice drobný vzrůstem, avšak obrovský co do kulturního přínosu pro společnost. Jeho sžíravá kritika současné Ameriky, narůstajícího rasismu, policejní brutality a vůbec neduhů, s nimiž se potýká dnešní společnost byla chválena na celé řadě míst, netřeba se proto opakovat. Skvělá flow hrála prim, po řadě agresivnějších tracků zklidnění s "Bitch Don’t Kill My Vibe" ukázalo i jinou tvář, aby pak celý dav skákal do rytmu v "Alright" nebo sborově dával refrén "Humble". Vizuálně bylo pódium chudé, až na pár plamínků se na něm nic moc nedělo, o to ale stejně nešlo. Možná za to mohlo to čekání, možná to jen nebyl tak dobrý koncert, celkové dojmy jsou ale spíše vlažnější. Prostě takový "normální rapový set". Odcházení s pocitem, že jste viděli spíše upoutávku na koncert, než to nejlepší, co by měl letošní Sziget papírově nabídnout, jaksi přetrvává.

Na šestasedmdesáti hektarech rozkládájící se festival v dalších dnech nabídl mimo jiné například Gorillaz, Lanu Del Rey, která nechala vyklidit celé press centrum, aby mohla po koncertě projet, za což dostala od řady médií pořádnou "čočku", Bonobo, Oscar And The Wolf, Cigarettes After Sex, Seasick Stevea, The Kooks, Parov Stelar, JP Coopera, Asafa Avidana, Bilderbuch, Bastille, Finka, Auroru, Everything Everything, Lianne La Havas, která vystoupila společně s Mumford & Sons a řadu dalších, z výše uvedených důvodů na nich naše výprava bohužel absentovala. Většinu z nich jsme naštěstí na našich pódiích viděli nedávno, speciálně u posledních zmíněných to ale bolí dvojnásob, jejich koncert na loňském Frequency v Rakousku patřil k nejsilnějším zážitkům uplynulého roku.

Návrat do Budapešti tedy proběhl až v neděli, zrovna v době kdy si svůj set z MeetFactory v poloprázdném stanu opakovali milovníci alternativního R'n'B z Rhye. Už čtvrtý shlédnutý koncert během jednoho roku předvedli na hlavní scéně Kaleo, logicky tedy nadchnout příliš nemohli, asi jediný rozdíl například proti setu na Colours Of Ostrava byl v tom, že si frontman místo fešácké zimní bundy oblékl ke svým všudypřítomným náramkům a podobným ozdobám jen nátělník.

To na Slaves se vyplatí chodit zas a znovu. Bubeník a zpěvák Isaac Holman patří k nejvíce nevyzpytatelným zvířatům na současných pódiích a každý koncert je tak úplně jiný. Když zrovna nezval na pódium asi deset fanoušků, kteří jako jeden muž tančili tanec vzdáleně připomínající macarenu, který předvádí jejich aktuální klip "Cut And Run", kopal kolem sebe do flašek s vodou, odhazoval paličky všemi směry, šel divočit dolů k fanouškům nebo hrál songy mající asi tak patnáct vteřin, válel se po pódiu vyčerpáním z toho, jak jen před malou chvílí předváděl skákající gazelu nebo líbal na čelo kytaristu Laurieho Vincenta. Výtky žádné, zábava ohromná. Prostě super.

Liam Gallagher zatím na hlavním pódiu začal tak jak, je mu vlastní, tedy skromně. A to konkrétně písničkou, kde se zpívá: "Tonight, I’m A Rock N Roll Star...". K poměrně kvalitní sólové desce sahal výjimečně, zazněla například zapamtováníhodná "Wall Of Glass", "Bold" nebo "For What It‘s Worth". Z repertoáru Beady Eye vytáhl letos poprvé na světlo "Soul Love", jinak ale hrál primárně songy Oasis. Někdejší britpopový bouřlivák na pódiu vypadal podobně, jako když hrál na charitativní akci pořádané Arianou Grande po teroristických útocích v Manchesteru, tedy ve stejné tmavé bundě s kapucí a s typicky zakloněnou hlavou a rukama za zády. Poslechovka to byla náramná, slyšet v jeho podání "Some Might Say", "Wonderwall" a "Live Forever" se řadí k vrcholům festivalu.

Také Wolf Alice ve stanu A38 nezklamali. Hráli sice o poznání méně zasněnějších věcí a spíše do toho řezali, jak to jen šlo, alternativní rock čerpající z Pixies, Smashing Pumpkins a jim podobných ale v posluchačích rezonoval. Navíc se jim částečně podařilo smýt ze sebe negativní auru nepřístupnosti a otrávenosti, kterou si nejen díky posledním pražským koncertům vypěstovali a to jednak když složili poklonu Slaves a také jakmile se jindy netečná zpěvačka Elllie Rowsell vydala v závěrečné "Giant Peach" k fanouškům a postavená na zábradlí jim tam křičela refrén do obličejů.

Převážně kytarověji zastoupený den nabourala až Dua Lipa. Dvaadvacetiletá popová zpěvačka, která začínala umisťováním coverů Pink a Nelly Furtado na YouTube, aby pak neúspěšně prošla britským X Factorem, prorazila poprvé teprve předloni, když dostala nominaci na BBC Sound Of 2016. Její debutová deska se ale několikrát odložila a i když ukázky z ní byly v hitparádách stále úspěšnější, byl to až šestý singl "New Rules", kterým zpěvačka dosáhla na britské zlato.

Za pouhé tři roky na scéně toho Lipa dokázala mnoho a i díky ústupu Rihanny ze slávy ji její žvýkačkový pop katapultoval mezi nejúspěšnější zpěvačky posledních měsíců. Co je ale hlavní, tak její úspěch je zasloužený. Sami jistě víte, že dočkat se od popových zpěvaček kvalitního koncertu je kolikrát sázka do loterie a množství těch, které si vypomáhají playbackem, se bohužel spíše rozšiřuje.

O to cennější je pak narazit na takovou, u níž je vše, jak má být. Od úvodního singlu "Blow Your Mind (Mwah)" bylo jasné, že to bude dobrý koncert. Dua Lipa je sice vesměs průměrná zpěvačka a do žádných exhibic se nepouštěla, vědoma si svých limitů ale zpívá jen takové písničky, na které sama stačí. Doprovodné vokalistky se postaraly o vícehlasy i velmi pěkné taneční kreace, k nímž se předskokanka Coldplay i Bruna Marse vždy v pravou chvíli přidala, uměla u toho být sexy, ale ne tak, aby působila levně a její kapela jí k tomu hrála bez zaškobrtnutí. Samply nebo half-playback využila sporadicky jen tam, kde to jinak nešlo, například v refrénu křupavé "IDGAF".

A i když neměla žádné rachejtle ani konfety, dokázala utáhnout hodinu a půl dlouhý koncert sama, jen se svým charismatem a hitovými písničkami, od vlastních "Be The One" a "Hotter Than Hell", přes baladické okénko jen s doprovodem kytary v "Thinking Bout You" a "New Love" až ke spolupracím s Seanem Paulem ("No Lie"), Martinem Garrixem ("Scared To Be Lonely"), Calvinem Harrisem ("One Kiss") a Whethanem ("High"). Opravdu dobrý popový koncert vždycky potěší, tím spíš, když je takové slovní spojení v posledních letech stále vzácnějším. Vůbec první vystoupení zpěvačky coby headlinera festivalu tedy za jedna, kdo by se o jejích kvalitách chtěl přesvědčit na vlastní oči a uši, šanci má ještě v září na berlínské Lollapalooze.

A protože co jde nahoru, musí jít i dolů, zmíníme ještě amerického rappera Desiignera. Něco tak hrozného se jen tak nevidí a čekat až na finální hit "Panda" se prostě nedalo. Představte si dva rappery, kteří křičí jeden přes druhého na publikum, ať dá ruce nahoru, že chtějí jeho energii a podobné hecující řeči, trvá to třeba deset minut a když pak konečně třetí z nich pustí z notebooku muziku, je to jen jakýsi úryvek mptrojky se studiovým rapem i refrény, přes které ti dva stále jen křičí. Pak se utne, zase je ticho a hecování začne nanovo. A tak pořád dokola. Jestli se vám někdo stalo, že vám za ty umělce na pódiu bylo trapně, tak toto byla přesně ta chvíle. Naštěstí je takových chvil na Szigetu málo.

Nezbývalo proto než se těšit na pondělí, kdy se na pódia v Budapešti přiřítili Kygo, Shawn Mendes, Nick Murphy FKA Chet Faker, Milky Chance, Little Dragon, Tom Grennan, Don Diablo nebo Goo Goo Dolls. Také o jejich výkonech si na musicserveru budete moci co nevidět něco přečíst.