Na mysl se krade okřídlené rákosníčkovské "Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet". Protože v kombinaci s hodně divokým světelným designem to vedlo k tomu, že na pódiu toho vlastně nebylo moc k vidění. Z muzikantů dost často zbyly jen siluety (když už tedy byli vidět - stačilo si stoupnout jen trochu dozadu, a dotyčná osoba zmizela), jejichž pohyb byl často navíc rozfázován stroboskopickými světly. V podstatě velmi efektní, byť poněkud únavné řešení. (I proto jsou fotografie v textu ilustrační.) Ale nešť.

Hypnos hráli na jistotu, opírali se hlavně o stále aktuální výborné album "The Whitecrow". Půlhodinové vystoupení bylo příjemně civilní, Bruno tentokrát nechal doma masku oné titulní Bílé vrány, v níž své koncerty v poslední době zahajoval. Nováček v řadách skupiny, bubeník Sataroth, se, myslím, osvědčil. Je dostatečně přesný i patřičně tvrdý, kapela jeho obsazením rozhodně nesáhla vedle.

Mladí Němci Deserted Fear za sebou mají tři alba a v Praze vsadili na rychlost bez kompromisů. Zpočátku řídké hlediště dokázali solidně zaplnit a publikum si získali, řekl bych, spíše zápalem a nadšením pro věc než invencí a nápady, z kterých by se šlo do kolen. Jejich svižný black metalem lehce říznutý death rozhodně neurazil.

Pochybovat o legendárnosti, neřkuli hvězdném statusu Obituary by bylo přece jen trochu kacířské. Bohužel je asi faktem, že si toho je vědoma i pětice na pódiu. Což o to, Obituary jsou pořád solidní mašina, která drtí kosti a dovede fanoušky přesvědčit ke stage divingu i otevření circle pitu. Ale bylo to spíše nadšení pod pódiem, oddanost fandů a fascinace zpřítomněním floridských death metalových rednecků.

Na stagei to bylo poněkud horší. Začátek, odpálený instrumentální "Redneck Stomp", šlapal na plné obrátky. Jenže pak se postupně začaly prodlužovat pauzy mezi jednotlivými skladbami, a celému koncertu tak pomalu, ale jistě padal řetěz. Když se hrálo, všechno dobré. Dvojice kytaristů má stále onu potřebnou souhru, bubeník, byť téměř neviděný, byl nepřeslechnutelný, zpěvák John Tardy pobíhal po pódiu jako lev v kleci, padesátka na krku se mu na hlase příliš neprojevuje. Jen tomu všemu scházelo jakési nadšení pro věc.

Jaké zklamání však bylo, když se Obituary nenávratně odporoučeli do zákulisí, a na hodinkách nebylo ani tři čtvrtě na deset. Slabá hodinka u takových legend? Škoda, prostor na delší přídavek, ne jen výživné zakončení v podobě "Slowly We Rot", by určitě byl.

Za vystoupením Obituary tak zůstává lehká pachuť na patře. Krátký, byť intenzivní koncert měl skvělá místa, ale i zbytečné prostoje a výsledný dojem je spíše takový, že byl odehrán trochu profesorsky a bez zápalu.