Berlínské Waldbühne je pozoruhodné místo. V překladu to doslova znamená "Lesní scéna" a je to tak. Vlastně je to něco jako Lesní divadlo v Řevnicích, akorát mohutnější, větší a velkolepější (asi tolikrát, kolikrát je Berlín větší než právě zmíněné Řevnice). Aréna s kapacitou 22 290 míst byla postavena v přírodní Murellenské kotlině v roce 1936 a je to místo německy monumentální s precizními zvukovými vlastnostmi.

Nick Cave se zhruba v době, kdy hrál s Grindermanem, rozhodl, že koncerty bude pojednávat hodně kontaktně s publikem. Od té doby toto své rozhodnutí zdokonaluje, jak jen může, evidentně se mu to zalíbilo a i publikum to miluje. A šňůra k desce "Skeleton Tree" je na tom postavená. Rampa podél první řady posluchačů, "Weeping Song" zpívaný přímo zprostředka obecenstva, desítky posluchačů z prvních řad vytažení při "Stagger Lee" na pódium ke kapele, na to vše už jsou dnes návštěvníci Caveových koncertů připravení. A pokud jste navštívili poslední pražské vystoupení nebo pokud jste viděli film "Distant Sky", přesně víte, do čeho jdete. Ale australský bouřlivák, démon a anděl v jedné osobě to prostě umí. A znovu vás dostane tím samým, co už dobře znáte. A znovu jste dojatí, okouzlení, uhranutí.

Jako předskokanka pro německé publikum byla zvolená Nadine Shah. Britská písničkářka tak trochu p-j-harveyovského typu, muzikantka, s níž v kapele hraje mimo jiné taky Terry Edwards z Gallon Drunk. V půlhodinovém setu ještě za denního světla (za světla začínali i The Bad Seeds a Nick si na to na začátku stěžoval) se snažila návštěvníky naladit. A docela se dařilo.

A i když je Waldbühne fakt obrovský prostor a i když slunce ještě nezapadlo, Cave se svými kumpány střídá intimní atmosféru - zejména v písních z aktuální desky udržuje napětí, náboj, pozornost - s výhřezy energie. Lítá po rampě, skáče, řve, v tomhle směru do svého vystoupení dává ještě víc než na pražském koncertě. Vedle toho ale zas tolik neřeší přesnost, intonaci. Dnes jde o to vybouřit se, předat energii, skákat z můstku na rampu (nechápu, jak se tam dokáže po přískoku udržet). Jde o živelnost.

A ty desetitisíce návštěvníků jsou hned od začátku na jedné lodi s kapelou. Jsou v tom a Cave je v nich, protože, jak už jsem psal, prožíváme to nejkontaktnější turné The Bad Seeds. V tomhle směru si pak člověk všímá, jak jsou posluchači suverénnější, jak si dovolují víc, vědí, co má přijít, a chtějí si z Cavea vzít pro sebe co nejvíc. Nastavují ruce, aby se ho dotkli, objímají ho, vynucují si pozornost. V porovnání s Prahou, kdy lidé byli spíš plaší a dělali to, k čemu je Cave vyzval, se tady až nepřístojně vnucují. Vlastně mám pocit, že tahle úžasná součást Caveových koncertů může začít být nebezpečná a možná na příštích šňůrách bude i potlačena.

Ale vlastně je to pochopitelné. Člověk je opojený hudbou a energií, která z Cavea a dost taky z Warrena Ellise srší. Nechává se strhnout, a i když to zažívá už pomocté, stejně si zase vychutnává tu geniální změnu tempa v "Jubilee Street", sílu trojice skladeb z pořád úžasné desky "Let Love In" ("Do You Love Me?", "Loverman", "Red Right Hand"). A když přijde na řadu "Tupelo" a za kapelou se začnou promítat záběry vichřice nad palmami, mám najednou pocit, že vítr a smršť a velkej černej mrak je i nad námi. Tak sugestivní to vystoupení je.

Koncerty The Bad Seeds sice mají poslední rok stejný scénář, ale i když chodíte jakoby na reprízu divadelního představení, stejně vás to strhává znovu a funguje to. A co se týká setlistů a energie a intenzity zážitku, považuji aktuální šňůru za jednu z Caveových nejlepších. Do konce července odehraje muzikant ještě pár koncertů ve Skandinávii, Pobaltí a Rusku, na podzim se tour přesouvá do Ameriky. Jestli jste nebyli, kupte letenku a jděte si to prožít. Fakt to stojí za to.