Skupiny jako The White Stripes, Black Rebel Motorcycle Club či už i u nás koncertující The Strokes jsou často britským a americkým hudebním tiskem líčeny div ne jako spasitelé rockové hudby, což samozřejmě není nic jiného než další potvrzení někdejšího výroku zpěváka Pere Ubu Davida Thomase, že totiž "...veškerá hudba je tu jen proto, aby se dobře prodávaly hadry...". Pokud budu méně ironický, pak jen můžu konstatovat, že celá tato vlna není ničím jiným, než znakem toho, že se stále najde poměrně dost lidí, kterým leze na nervy zkomercionalizovaná taneční scéna, u které je v mnoha případech deklarovaná progresivita jen zbožným přáním, a na druhou stranu nemusí mít ani chroptící maníky do ultratvrdých kytar, jejichž klipy jsou plné comicsových mutantů. Že se jim zkrátka stýská po obyčejných rockových kapelách, které si hrají po svém a nesnaží se objevovat již objevené. A tací, počítám, budou s albem "Highly Evolved" určitě spokojeni.

The Vines, kteří desku nahrávali ještě jako trio (dnes už jsou čtyři), jsou původem z Austrálie a spíše než k výše jmenovaným bývají připodobňováni k dalším věrozvěstům The Hives nebo Doves. Jenomže tu Nirvanu tam nemůže neslyšet ani Tetřev Hlušec. Však taky prý zpěvák a kytarista Craig Nicholls začínal tím, že obehrával coververze této kapely, nemluvě o tom, že je produkoval Rob Schnapf, který předtím dělal s Foo Fighters a Beckem. Ale jakkoliv Nirvanu ve svých vlivech nezapřou, do trapných plagiátorů mají daleko.

Podobně jako u dalších stejně laděných skupin i na tomto albu těžko hledat nějakou svébytnou tvář - v jednoduchosti je sice síla, ale na druhou stranu často dochází k tomu, že skladby znějí jak vyráběné na běžícím pásu. Vines jsou mnohem silnější ve svižných, odpichových kouscích, jako je ten titulní nebo špinavý, syrově znějící "Get Free", kde jim to skvěle šlape, jsou krátké, úderné a mají energii. V pomalých, baladických cajdácích typu "Country Yard" jsou přesvědčiví mnohem méně a ne vždy se jim podaří udržet atmosféru potřebného napětí po celou dobu. Nejhorší je mix obou poloh, kdy vzniká přihlouplý bezpohlavní rock pop, model "nic proti ničemu", kde jakoby se snažili dělat si legraci sami ze sebe, ale výsledek vyzněl do trapnosti - tedy to, co předvádějí ve "Factory". Rovněž je také dobrým ukazatelem délka tracku - u těch delších je až příliš patrný nedostatek nápaditosti.

The Vines jsou jen jedněmi z mnoha, k výjimečnosti jim zatím schází porce originality a víc nápadů. Na lámání chleba počítám dojde tak u třetího alba, pokud se ho tedy dožijí. Ale přesto - jak už bylo řečeno v úvodu - se jejich deska docela dobře poslouchá nejen jako kulisa a až na zmiňovanou výjimku určitě blbá není. Takže jejich jméno si pro jistotu zapamatujte, třeba se vám to bude jednou hodit.