Zcela abnormální deska

Všichni hudebníci, s nimiž jsem měl tu čest hovořit, se shodli na jedné zásadní skutečnosti - chceme se vyvíjet, vydávat stále totéž je zbytečné. Ostatně, v přístupu k progresivitě vlastní produkce by se dal hledat obecný hudebníkův princip, pokud někdo "ustrne" a prezentuje se desítky let stále stejnými postupy, nebál bych se jej nazvat podvodníkem. Skoro i zlodějem. Považte, jak by dopadl výrobce, který by portfolio svých výrobků nijak nevyvíjel a neinovoval? Zřejmě špatně. Jedno chytré pořekadlo praví: "Výjimka potvrzuje pravidlo." Michal David byl přesně tou výjimkou, které se slušný hudební fanoušek vyhne obloukem s mílovým průměrem a ještě si přitom netaktně nasadí sluchátka. Co když se ale Michal změnil?

"Abnormální hic" - název novinky Michala Davida. Je na ní zaznamenáno dvanáct nových pecek "krále diskoték", jejichž kvalita je podivuhodně vyrovnaná. Tato deska se může pochlubit zázračnou kompaktností, o níž si mohou všichni rockoví intelektuálové nechat jen zdát. "Jen záviďte," slyším Davida volat na kolegy z branže. "A vy, mí milí, vy se zahloubejte do komplikovaných struktur, jež jsem rozpletl po celém stříbřitém kotoučku, lámejte si s nimi hlavinky, namáhejte své závity, ale nezapomeňte tancovat a radovat se a vzývat krále a bohy..." Ne, tohle není fikce, to je skutečnost! Na desku, jako je "Abnormální hic", se v České republice čekalo již dlouho, místní trh byl lačný podobné senzace a Michal David jej dokázal nasytit soustem, nebojme se to říct, dionýským.

Zanechme pro tuto chvíli oslavných chorálů a pokusme se na Davidovu hudbu podívat zblízka. Nejprve odpovím na otázku, kterou jsem položil ve druhém odstavci - Michal David se nezměnil. Kdo říká, že ano (například on), ten lže. K posunu došlo maximálně v rovině motivační. Diskotékový showman vycítil, odkud vane vítr a zavelel kormidelníkovi, aby se ihned vydal směrem techno-house-R&B-pop. To, čím byl znám v dobách předrevolučních - nekomplikovanými texty, vlezlými melodiemi, nulovými uměleckými ambicemi -, mu zůstalo vlastní. Bohužel. První zádrhel udeří do obličeje ihned v úvodních minutách. Umělec nijak neobohatil svůj výrazový rejstřík, jeho tvorba páchne umělostí, sterilitou. Nelze v ní rozpoznat byť maličký projev spontaneity, sluchový aparát je bombardován toutéž klávesovou syntetikou (nesmyslně pisklavou a ledově chladnou), jaká nás dobývala před patnácti dvaceti léty. Tím se zdaleka nedostáváme k jádru pudla. To tkví v nenápaditosti, jejímž je neautentičnost pouze projevem. Ve finále se totiž přidává ještě lyrická zpustlost, ba přímo debilita (neodvažuji se citovat výňatky z perel "Ruská Máša", "Hraj, jen hraj" nebo "Věčnej flám"), absolutní stereotypnost (většina skladeb je komponována stylem zapnu knoflík a nechám vše jet tři minuty, občas něco zabučím) a konečně do nebe volající troufalost. Michal David si troufá znít jako král diskoték, chce pět jako černošský soulman, touží být středem zájmu několika generačního spektra posluchačů.

Kdosi mi řekl, abych ocenil snahu přiblížit se mladým lidem. Já oponuji, toto není snaha o sblížení, ale o čiré vybrakování peněženek. Neuráží mne ani tak textová pokleslost, která je na populárním poli relativně běžná, ale muzikantská ubohost, která z lidí dělá blbce. Tento samozvaný všeuměl se pokouší tak okatě vyjít vstříc moderním trendům, aniž by musel opustit náruč konzervativní fanouškovské základny s třemi i čtyřmi zářezy na pažbě, že jej nelze nařknout z kreativní radosti. Proto se album jmenuje "Abnormální hic". Sakramentsky se u něj zapotil Michal David a stejný, ne-li horší osud potká každého, kdo se odváží vložit disk do přehrávače. Zalije jej pot studený jako ledová sprcha.