S přestávkami bezmála čtyři hodiny trvající selanku plnou úderných rytmů a jasných riffů mohli návštěvníci Futurum Music Baru zažít pod taktovkou pořadatelů z Conspiracy a Rock For People. Potřetí se k nám totiž vrátili As It Is a vezli s sebou hned tři nabušené předkapely.
Live: As It Is
místo: Futurum Music Bar, Praha
datum: 28. února 2018
support: Greyscale, Courage My Love, WSTR
setlist: Hey Rachel, Patchwork Lovers, Pretty Little Distance, Concrete, Cheap Shots & Setbacks, No Way Out, Soap, Speak Soft, Sorry, Winter's Weather, Curtains Close, Until I Return, Austen, Often, Bitter, Broken Me, Can't Save Myself, Still Remembering, Okay, Dial Tones
Fotogalerie
© Vojta Florian / musicserver.cz Greyscale z Philladelphie začínající už kolem sedmé večer mají díky svým studiovkám a potvrzené účasti na letošním Warped Tour docela obstojně našlápnuto, tou dobou ale v ještě poloprázdném klubu bohužel zklamali. Nasazení sice měli výborné a zpěvák skákal za mikrofonem tak, že mu šňůra z in-ear odposlechu létala na všechny strany, přebuzený a plechový zvuk však jejich koncert zničil do takřka neposlouchatelného a nečitelného marastu, z něhož si kvalitní zážitek nemohl odnést snad nikdo. Obrovská škoda.
Pokud nás čtete pravidelně, asi pro vás nebude překvapením, že skutečnou hlavní hvězdou pro nás bylo vystoupení
Courage My Love. Tahle kanadská kopírka
Paramore, kterou znají a adorují snad jen opravdoví fanoušci musicserveru, kteří poctivě čtou všechny vydané recenze, si totiž u nás před pár lety sáhla se svým debutem
"Becoming" až k téměř absolutnímu hodnocení. A i když už jej pak za elektronikou rozmíchaný pop-punk na dvojce
"Synesthesia" neobhájila, nenapadlo by nás ani v nejdivočejších snech, že k nám bohužel stále nedoceněná kapela bez pořádného proma v zádech někdy zavítá. No, a stalo se. Velké díky už jen za to.
© Vojta Florian / musicserver.cz Samotný koncert dle očekávání nepatrně vybočoval z nastoleného trendu večera, protože zatímco zbývající tři kapely kladly důraz spíše na tu tvrdší odnož pop-punku, Courage My Love i díky silnému zastoupení novějších skladeb typu "Love Hurts", "Never Gonna Change" nebo "Stereo" hráli ve srovnání s ostatními spíše na popovější strunu. Na druhou stranu je to ale zase tím spíše odlišilo, a kdo je do té doby neznal, si je alespoň díky tomu zapamatoval.
Živelná zpěvačka a kytaristka Mercedes Arn-Horn se navíc se svým jednovaječným dvojčetem, bubenicí Phoenix, vokálně doplňovala přesně tak úžasným způsobem, jako to dělá na deskách, a když se všechna ta energie, ale i soustředěnost na stoprocentní výkon snoubily se sjížděním se na kolena a válením se po zemi, bylo těch vjemů tolik, že jste si ani nevšimli, že už hraje poslední písnička, a volali na ně:
"Ještě!!!"
© Vojta Florian / musicserver.cz O poznání říznější a do zadku nakopávající set předvedli také
WSTR. A pokud netušíte, jak skupinu s tak hloupým názvem správně vyslovit, tak je to dle jejich členů
"uaistr". Kudrnatý frontman si každopádně v mžiku rozeskákal publikum a bez problému jej v tou dobou už zaplňujícím se klubu dovedl k circle pitům. A i když by leckterý čtenář mohl mít výhradu k jeho výroku:
"Nikdy jsem o tomhle městě neslyšel, budu k vám upřímný," což zní od rodáka z Liverpoolu značně přezíravě, lidem v kotli to bylo jedno. Ti tancovali a pařili, jako by právě objevili nové
Sum 41.
Ono se v podstatě dá říct, že na hledání nových idolů stál ten večer především.
Green Day ani
The Offspring tady s námi nebudou věčně, a i když lze jen stěží sázet na to, nakolik se komukoliv z vystupujících podaří dostat se mediálně alespoň na takovou úroveň, že se o nich bude mluvit jako o nastupujících ikonách pop-punku podobně často, jako to dnes vídáme u Neck Deep, Roam,
One Ok Rock nebo
State Champs, jasné je, že nejblíže k nim určitě mají
As It Is.
© Vojta Florian / musicserver.cz Hlavní hvězdy večera měly samozřejmě nejen plnohodnotnou hrací dobu, ale také dvě vydařená alba "Never Happy, Ever After" a loňské "okay.", z nichž mohly vesele tahat jednu skočnou hitovku za druhou. A tak jsme opět viděli spoustu circle pitů, skoků fanoušků z pódia, křičení textů do obličeje, prostě všeho, co máme všichni na koncertech takové muziky rádi. Zpěvák Patty Walters je navíc usměvavý kluk z plakátu, takže i přítomné slečny si přišly na své. Pokud tedy zrovna také neskákaly do rytmu, neboť první zpomalení po všech těch rozbuškách přišlo až v desáté (!) písni "Winter's Weather" a pak až na konci při akustické "Still Remembering". Při takové délce vystoupení a koncentraci na jednu polohu proto dávalo smysl, když ke konci už pozornost a nadšení mírně opadaly, bez ohledu na to to ale byla natlakovaná jízda, jíž nic dalšího vytknout nelze.
Snad jen ten marketing. Všechny čtyři kapely už totiž nemůžeme řadit mezi nějaké
"budoucí talenty". Jsou to všechno hotové, plnohodnotné skupiny, které mají co nabídnout už v současné podobě, a v Praze to ukázaly. Jen je potřeba, aby za nimi stálo silné vydavatelství, které do nich napumpuje peníze a dostane je k lidem. A to právě proto, aby se pak nestalo, že si teď dočtete reportáž a řeknete si:
Cože? Oni byli v Praze?