Shania Twain je kanadská, šestatřicetiletá, prý nejkrásnější a jedna z nejlepších a také nejprodávanějších zpěvaček na světě. Když v roce 1993 vydala své debutové bezejmenné album, prošlo v podstatě bez povšimnutí. Jen videoklip viděl její budoucí producent a manžel R. J. "Mutt" Lange. Díky albu "The Woman In Me" (1995, více než 18 miliónů prodaných kopií), které spolu přes telefon složili, se z Shanii stala country hvězda číslo jedna. To potvrdila i donedávna posledním "Come On Over" s jeho magickými 36 milióny prodaných kusů, zaručujícími titul nejprodávanějšího alba sólové interpretky a nejprodávanějšího country alba v celé historii lidstva.

Teď v roce 2002, s odstupem pěti let, je tady "Up!", které je podle slov samotné Shanii nejen novější a svěžejší, ale hlavně nejlepší, které kdy udělala. To ale asi tvrdí o svém novém albu každý, zvlášť, když je před Vánocemi. Ovšem aby nějaký interpret vydal rovnou tři verze (pokud se nejedná o reedice) svého alba, to tady ještě nebylo. Čtvrtá studiová deska (spíše bývalé) countryové zpěvačky totiž vychází jako 2CD, a to buď pop/country v USA a Kanadě, nebo pop/world ve zbytku světa. Jednotlivé skladby nejen, že se rodily v hlavě, ale i byly nahrávány všude možně po světě. Právě kvůli odlišnosti kultur navštívených míst možná vznikla world music a dancem líznutá verze. Ta však byla celá vytvořena v Indii. A na její instrumentaci je to znát. Je velká, neotřelá, zajímavá. Že by první krok pro vznik hudebního Bollywoodu? Toto modré CD klade větší (právě až taneční) důraz na rytmus, který, jak už to má ve zvyku, dokáže pochroumat celkový dojem svou neodbytností. Hlavně ale world music úprava postrádá ten obrovský tah, vlastní oběma ostatním, a nemá dostatečně odlišené refrény od slok, tedy prakticky žádnou gradaci. Měl jsem možnost slyšet i zelené CD (country verze), které se od červeného (pop) liší snad jen přidáním housliček a banja na úkor kláves a trošky rockového zvuku. A můžu prohlásit, že world úprava je sice (alespoň pro mne) nejoriginálnější, přesto nejslabší. Budu se tedy už dále věnovat pouze popovým verzím.

Vypadá to, že se Shania snaží vynahradit fanouškům svou dlouhou nečinnost. Na každé ze tří desek je totiž celých 19 skladeb - o polovinu víc, než je průměr. Nejbáječnější na tom je to, že i když se vám třeba třetina skladeb líbit nebude (což je, pokud jste si už CD koupili, krajně nepravděpodobné), jednoduše je přeskočíte a máte standardních 45 minut bez chybičky. Pochybuji ale, že by k takové věci došlo. Skoro všechny skladby mají hitový potenciál a - je to blbost - ale jakoby živočišnou přitažlivost. Přestože jsou zvuk i celý styl alba velmi podobné těm z "Come On Over", podnikli autoři (opět zpěvačka s manželem) pár výletů do jiných žánrů. Spíš než zabírání dobytých území ale připomínají pohraniční potyčky.

První a titulní "Up!" je velice rytmická svižná skladba, svěžejší než vaše zubní pasta, se snadno zapamatovatelným refrénem; jasný hit, určitě jeden z budoucích singlů. Prvenství jí vyfoukl chytlavý song "I'm Gonna Getcha Good!" - v současnosti jedna z nejhranějších písní našich rádií. Co se týče té chytlavosti, synonyma se hledají opravdu těžko a velmi nerad bych se moc opakoval, proto si, prosím, tento přívlastek doplňte ke všem devatenácti skladbám. "Juanita" je prvním se zmiňovaných výletů. Objevují se v ní prvky latinsko-americké hudby, včetně klasického výrazného doprovodu španělky. "Forever And For Always" je maličko nepřirozeně zrychlená zamilovaná balada. Narozdíl od ní je "It Only Hurts When I'm Breathing" ve vhodnějším tempu a přes svou jednoduchost má navrch i nad závěrečnou, pořádně přeslazenou "When You Kiss Me". "Nah!" má dvakrát delší refrén, než bývá u Shanii obvyklé a vždy po bridgi je 'nah' se sekundou ticha. Jinak výborná "(Wanna Get To Know) That Good!", která už s country nemá opravdu nic společného, působí maličko 'vypůjčeně'. Inspirací pro "C'est La Vie" zase nejspíš byla osmdesátá léta. "Ka-Ching!" má nejen neobvyklý název, ale také především se v ní objevují prvky r'n'b a hip-hopu, což jsou území, která snad radši měla zůstat neprobádána. Skladba začíná zvukem pokladny stejně jako Pink Floydí "Money" a zpěvačka o ní tvrdí, že je z celého alba její nejoblíbenější. Zatímco doprovod "Thank You Baby! (For Makin' Someday Come So Soon)" zajišťuje pro středoevropana běžný orchestr, zvuk "Waiter! Bring Me Water" by byl fádní spíše pro obyvatele středního východu. Ovšem až po vynálezu elektrické kytary. Zpěvaččin hlas si po klouzání na orientálních trylkách neodpočine ani u velmi rychlé "What A Way Wanna Be!" se spoustou slov odříkaných na jeden dech a ani u "I Ain't Goin' Down", ve které se pouští do výšek, které nikdy nebyly její silnou stránkou. "I'm Not In The Mood (To Say No)!" - příští singl v Evropě, bohužel není o sexu, jak by se z názvu zdálo. A to přesto, že začíná svůdným 'yeah' a ve slokách se střídají citoslovce 'uh' a 'oh'.

Dávka euforie obsažená na tomto albu by leckomu vystačila na celý život. S určitou dětinskostí tu Shania dává do každého druhého názvu vykřičník a větší počet citoslovcí byste našli jen ve zvukové stopě pornofilmu. Škoda jen, že kromě řídkých výjimek album textově neopouští koryto nic neřešící, mělké pop music. Z názvů skladeb máte jasnou představu, o čem píseň bude, a sem tam je lepší slova nevnímat. Ale musím se přiznat - mně to tu opravdu nevadí. Dojem ze zbytku je natolik silný, že strhává prakticky všechny výhrady, které by se mohly vynořit.